„Pan Euro“ z Brna žije ve dvou světech

Brněnský ekonom Petr Rozmahel radí vládě, jak na euro. Mezitím už čtvrtým rokem staví vlastníma rukama nový dům.

Ve dvou naprosto rozdílných světech žije už téměř pět let Petr Rozmahel z Brna, který je další osobností seriálu Generace 77.

Prvním je pro třiatřicetiletého ekonoma svět miliard, konferencí a mužů v přesně střižených oblecích. V tom druhém se obléká do montérek a vlastníma rukama se snaží vybudovat dům na okraji města. Půl dne tak pracuje hlavou, v druhé půlce se spoléhá na sílu svých paží. A byť jsou oba světy diametrálně rozdílné, Rozmahelovi takový život vyhovuje.

„Léta jsem žil v paneláku a měl jsem jeden sen. Aby mé děti vyrůstaly a žily na kusu vlastní půdy. Manuální práce je pro mě dobrá v tom, že si na stavbě vyfiltruji hlavu od všech problémů a úkolů, které denně musím splnit. Mnoho mých známých se diví, že takto žiju, ale mě to tak vyhovuje,“ pochvaluje si Rozmahel pro někoho poněkud netradiční způsob života člověka ze světa byznysu.

Pan Euro

K největším počinům ekonoma, který vede Výzkumné centrum Provozně ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně, patří práce pro vládu na projektu přijetí eura. Už v roce 2008 totiž z jeho průzkumu vyšlo, že by jednotná měna Česku neuškodila. Respektive by stát neprodělal.

Rozmahel je zastáncem jednotné evropské měny a trochu ho zaráží přehnaně negativní hlasy, které euro v peněženkách lidí v Česku zatracují. „Mnozí lidé si myslí, že když českou korunu nahradí euro, zdraží se a vzroste inflace. Není to pravda. Průzkumem jsme vládě prokázali, že zmiňovaná rizika nejsou tak reálná, jak se před dvěma roky jevila,“ tvrdí Rozmahel.

Podle něj ovšem může dojít k tomu, že někteří obchodníci účelově změní ceny a zaokrouhlí je směrem nahoru. „Tomu však jde zabránit prostřednictvím cílené strategie. Ta musí zahrnovat informační kampaň, která by obchodníky a výrobce od neopodstatněného zdražování v okamžiku přijetí eura odradila,“ vysvětluje muž.

Rozmahel odhaduje, že by Česká republika mohla přejít na euro už za čtyři roky, tedy v roce 2015. „Politici se ovšem musí dohodnout na důchodové reformě. Jinak bych do toho nelezl,“ soudí ekonom, který na výzkumu nepracoval sám. Podílel se na něm například docent Lubor Lacina, který tým lidí při studii Vlivu zavedení eura na ekonomiku České republiky vedl.

Lacina o svém kolegovi z univerzity tvrdí, že je svým způsobem výjimečný. „Je extrémně poctivý a lpí na detailech. Někdy je to trochu na škodu, protože mu chybí dynamika,“ hodnotí Lacina Rozmahela. Na rozdíl od něj ale není k euru v poslední době tak optimistický. Skepsi v něm probudily hlavně ekonomické problémy, s kterými se potýkají nejzadluženější státy Unie, například Řecko, Španělsko nebo Itálie.

„Lidé by se ale neměli strašit naším dluhem. Ten je podle posledních čísel šestý nejnižší v Evropě, byť dosahuje přes 1,2 bilionu korun,“ oponuje Rozmahel, jenž po studiu na gymnáziu koketoval s myšlenkou stát se novinářem. Ekonomie však zvítězila. „Zajímala mě myšlenka, jak řídit ekonomiku, jak ovlivňuje myšlení lidí cenu akcií, nebo jak dokáže Česká národní banka určovat ekonomickou úroveň,“ svěřuje se Rozmahel.

K rozhodnutí, aby se věnoval ekonomii, přispěl u Rozmahela i jeho otec. „Říkal, že padesát let budu pracovat, než odejdu do důchodu, a proto je nutné, každou možnost dalšího vzdělání využít. Zatímco ostatní spolužáci utekli dělat marketing, já si dodělal doktorské studium a začal učit na střední a později i vysoké škole,“ přibližuje volbu odborník na makroekonomii a euro.

Second life

Jakmile Rozmahel vypne na univerzitě svůj počítač, částečně vypíná i svou hlavu. Přemístí se totiž do brněnské Bystrce, kde žije druhý život. S rodinou v přírodě. V domku o rozloze šestatřicet metrů čtverečních. Místo obleku a kravaty tak na sebe navleče pracovní boty a modré montérky. A ťukání do klávesnice mění za sekání dříví, stavbu kamenné zídky či stloukání plovoucí podlahy.

„Daří se mě žít v obou rozdílných světech. Dokážu pracovat hlavou i rukama. Mnohem víc si vážím toho, co se mi se svojí rodinou podařilo vybudovat. A jsme na to náležitě pyšní,“ chlubí se Rozmahel, který má ze svého pozemku výhled na hladinu Brněnské přehrady.

Jelikož je stavení obtížně přístupné a nevede k němu ani štěrková cesta, musel většinu materiálu nanosit jen holýma rukama. „Kvůli trávníku jsem například přemístil tři plné korby náklaďáků hlíny. Také kameny, které mi prošly rukama, počítám na tuny,“ vyjmenovává Rozmahel strastiplné okamžiky při stavbě jeho domu snů.

Při dřině na baráku si občas pomyslí, že se do toho neměl vůbec pouštět. Přestavba bývalé rekreační chaty na domek se mu totiž o pár let oproti původním předpokladům protáhla. „Říkali jsme si, že rekonstrukcí strávíme jedno léto. Letos je to však už léto čtvrté, co se na stavbě lopotíme,“ říká ekonomova manželka Kateřina. S ní vychovává Rozmahel tříletého syna Vojtu a za pár měsíců čeká na další přírůstek.

Než se však druhý potomek narodí do „hotového“, čeká Rozmahela na domě ještě spousta práce. „Od řemeslníků už jsem hodně obkoukal. Jeden mi třeba obkládal koupelnu a kachličky v kuchyni už jsem si dělal sám. Není to sice stoprocentní, ale o to víc si toho vážím,“ prohlašuje muž, kterého v jeho počínání obdivují i kolegové z univerzity.

A někteří ho nechápou. „Mockrát jsem mu říkal, že když je ekonom, tak by měl vydělávat třeba psaním odborných článků a z toho zaplatit ty, kteří budou kamení tahat za něj,“ poznamenává Lacina. Jenže na tato slova Rozmahel neslyší. „Když už jsem se do toho pustil, tak to dodělám,“ uzavírá Rozmahel.