Šeď a špína z Kateřinek na první pohled mizí. Zedníci oblékají šedivé paneláky do pestrých barev, hřiště, chodníky a okolí domů teď v létě čeká velká rekonstrukce. Začít se má začátkem prázdnin a opravy hřišť spolknou dvanáct milionů korun. Život v Kateřinkách se ale asi příliš nezmění. Pořád se tam bude klepat na topení kvůli hluku a nebude kam zaparkovat.
Kouzlo z dětství
Jsou dvě odpoledne a na dětském hřišti v ulici Na Pastvisku to žije. Pískoviště obsadila pětice dětí a jejich maminky je pozorují z okolních laviček.
„Tady na sídlišti jsem vyrostla,“ líčí jedna z nich, čtyřiadvacetiletá Alena Petrová. Až donedávna bydlela se sestrou a rodiči v přízemním bytě s balkonem. Odtamtud měla dění venku z první ruky.
„V noci je to někdy docela síla. Party chodí z hospody a starosti s tím, že někoho budí, si nedělají. Měli jsme balkon hrozně nízko. Občas jsme tam našli třeba prázdnou lahev,“ vypráví Petrová.
Při hledání vlastního bytu se přesto rozhodla pro Kateřinky. „Má to pro mě svoje kouzlo. Na trávě před domem jsme si hráli. Za kotelnou jsme zkoušeli kouřit. Vždycky byl někdo známý venku, člověk měl kolem sebe svůj kolektiv,“ dodává Petrová.
Oceňuje dostupnost školek a škol i nová dětská hřiště. „Povídá se, že v písku na sídlištích se povalují stříkačky, ale já ani nikdo známý takovou zkušenost nemáme. Pro malou je to ideální. Máme to pár kroků a má si s kým hrát, není sama,“ pochvaluje si Petrová.
Nedaleko krouží několik minut stříbrná fabie. Po chvíli hledání konečně zaparkuje.„Parkování je asi největší problém. Teď to jde, ale kolem páté šesté nemáte šanci. Stojím kolikrát úplně na druhé straně,“ stěžuje si řidič František Gebauer. V Kateřinkách bydlí třináct let. „My starousedlíci se známe, ale jinak je sídliště hrozně anonymní,“ líčí dvaašedesátiletý Gebauer a ukazuje na dvanáctipatrový věžák, ve kterém bydlí.
Sám by ocenil klidnější místo, ale jeho manželka Anna má život na sídlišti ráda. „Sedáme s kamarádkami na lavičce u řeky nebo tady u domu. Stačí mi pozorovat lidi, popovídat si se sousedy na chodbě. Co bych dělala sama někde v domku,“ opáčí manželovi a vytahuje z auta nákup.
„Baví mě z okna pozorovat život venku. Co dělají lidi, kam jdou, co nesou, kdo jde na návštěvu. Těžké pořízení je se sousedy a jejich dětmi. Vadí mi i špína v domě, ne každý uklízí a máme kvůli tomu konflikty. Ke stěhování mě to ale nepřiměje,“ povídá Gebauerová.
Patriotka? Rozhodně ne
Srovnávat mezi životem v rodinném domku na okraji města a na sídlišti v Kateřinkách může Petra Schindlerová. „Po rozvodu jsem si pořídila malý byt a byl to pro mě šok,“ líčí. První měsíce v panelovém dva plus jedna popisuje jako totální ztrátu soukromí. „Všechno je slyšet. Věděla jsem, kdy se sousedi sprchují, kdy mají návštěvu, kdy se hádají. A strašně mi vadilo, že totéž vědí oni o mně. Pohádala jsem se doma s dcerou a bylo mi hloupé vyjít na chodbu,“ vypráví Schindlerová.
Zvykla si. „Co jiného mi zbývalo,“ usmívá se. Chodí se psem na procházky k řece, kterou má skoro za domem. Má blízko lékaře, poštu i obchod. Se sousedkou si odpoledne dává společné kafe a v centru je za pár minut. „Sídlištní patriot ze mě ale nebude. Spousta aut, v pátek večer hluk, nepořádek ve sklepech, špatná domluva při opravách domu, to mi vadí. Ale když žije tolik lidí na jedné hromadě, asi to jinak nejde,“ dodává Schindlerová.
