Pardubice se podívaly do vesmíru. Ve vzpomínkách dvou kosmonautů
Děti mají o své budoucnosti nejrůznější představy. Hlavně kluci se nejčastěji chtějí stát popelářem nebo kosmonautem.
„Ve Spojených státech chtějí být děti astronautem nebo hasičem. Hasičem jsem být nechtěl. Zdálo se mi to moc nebezpečné,“ vzpomíná s úsměvem americký astronaut James Shelton Voss, který se do vesmíru vypravil pětkrát a strávil tam dvě stě dva dnů.
Naplnit dokonce oba dětské sny se podařilo jeho ruskému kolegovi. „Jako popelář jsem si přivydělával na vysoké škole. Přihlášku do kosmického programu jsem si dal, když jsem později pracoval v konstruktérské kanceláři,“ říká ruský kosmonaut Viktor Petrovič Savinych, který při třech kosmických letech pobyl ve vesmíru dvě stě padesát dva dnů.
O své stále živé zážitky se podělili se studenty pardubické univerzity.
Do otevřeného kosmu s plínkami
Mezi nezapomenutelné vzpomínky patří výstupy do otevřeného kosmu. „Výstup do vesmíru trénujete desítky hodin v bazénu. Jste tak perfektně připraveni po psychické i fyzické stránce. Jenže to všechno padlo ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře lodi a uviděl pod sebou letět Afriku. Bylo mi najednou hrozně,“ líčí Savinych, který do otevřeného kosmu vystoupil jednou na pět hodin.
Americký astronaut podobné pocity zažil pětkrát a je dokonce rekordmanem v délce pobytu při jednom výstupu. Ve skafandru byl téměř devět hodin. „Vesmír není připravený na to, aby tam člověk mohl pracovat dlouho. Výstupy se proto plánují maximálně na šest hodin. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži. Měl jsem s sebou sice vodu, ale já ji vypil už za čtyři hodiny. Měl jsem také malou energetickou tyčinku, ale tu už jsem snědl před výstupem. Takže jsem měl žízeň i hlad. Nejhorší ale je, že si občas musíte dojít na záchod. Je to prostě úžasná věc být kosmonautem, ale musíte nosit plínky,“ líčí sice nepříjemnou, ale nedílnou výbavu astronautů James Voss.
Pracovat ve skafandru v otevřeném kosmu je navíc značně vysilující. Pokud chce člověk uchopit jakoukoliv věc, musí vyvinout daleko větší energii než na Zemi. „Je to, jako byste pracovali proti nafouknutému balonu. Jakýkoliv pohyb vyžaduje extra velkou sílu. Po devítihodinovém výstupu jsem byl opravdu vyčerpaný. Jenže jsem tam byl s kolegyní Susan Helmsovou a ta byla stále svěží. Takže jsem na sobě nemohl nic nechat znát,“ vzpomíná na svůj rekordní výstup americký astronaut.
O dramatické okamžiky není ve vesmíru nouze
Komplikace spojené se záchodem patří v kosmu mezi ty nejbanálnější. Astronauti musejí často řešit daleko obtížnější problémy, které jsou navíc umocněné psychickým stresem. „První nepříjemný okamžik jsem zažil hned první noc ve vesmírné stanici. Chystali jsme se do postele a najednou spustil požární poplach. Požár je nejhorší věc, která se může ve stanici stát. Naštěstí to ale byl jenom planý poplach,“ vypráví Voss.
Jenže mnohem vážnější problém potkal tříčlennou posádku asi o měsíc později. „Na vesmírné stanici jsou tři počítače, které všechno řídí. Když jeden z nich zkolabuje, tak se zapne další. Nám jednoho dne počítač skutečně zkolaboval. Ale byli jsme v klidu, protože se automaticky zapojil druhý. Jenže ten přestal také fungovat. Stále se ale nic nedělo, protože naskočil třetí. Po chvíli ale vypadnul i on! Najednou nic nefungovalo. Našli jsme si proto v manuálu, co v takové situaci máme dělat. A prý ať zkontaktujeme řídicí středisko. Jenže nám žádný komunikační prostředek nefungoval. Jediné, co jsme mohli udělat, bylo dát si čaj. Tak jsme si ho dali,“ dodává už s úsměvem James Voss.
Dramatické zážitky, byť se šťastným koncem, ale nakonec přebíjí mnohem pozitivnější vzpomínky. Mezi ty nejintenzivnější patří první pohled na Zemi z výšky přibližně čtyři sta kilometrů.
„Země je skutečně kulatá. To vám hned prolétne hlavou. Vidíte spoustu věcí, o kterých jste dřív pouze četli. První, co jsem z orbitu poznal a viděl, byla Kuba. Všude byl oceán a najednou se vynořil ostrov ve tvaru ještěrky. Pohled na Zemi je opravdu nádherný. Hlavně v noci poznáváte podle světel Paříž nebo New York,“ přibližuje Viktor Savinych.
Každý astronaut vám asi přizná, že pohledu na modrou planetu se nejde nasytit. „Při první cestě do kosmu jsme se na orbit dostali v místě, kde byla tma. Jenže jak jste na oběžné dráze, tak máte spoustu práce. K oknu jsem se dostal až po hodině. Na Zemi už svítilo Slunce. Od pohledu na rozedněnou planetu jsem se nemohl odtrhnout. Úplně jsem zapomněl na to, co mám dělat. Někdy si přeju, abych nebyl jenom technik a uměl to lépe popsat. Věřím, že někdy nastane doba, kdy si každý bude moct dovolit stejný pohled z výšky,“ zasnil se Voss.
Jenže dostat se do kosmu je stále náročné. Do prvního kola evropského výběru nových kosmonautů se před rokem přihlásilo téměř deset tisíc adeptů. Základními předpoklady byly dva vysokoškolské diplomy, zdravotní stav na úrovni pilota soukromého tryskového letadla a dokonalá znalost angličtiny. Tímto přísným sítem prošlo šest lidí. Mají tak v budoucnosti šanci, že půjdou ve stopách Jamese Vosse, Viktora Savinyche a další pětistovky astronautů nebo kosmonautů.
