Václava mi kdysi v Bugsy’s představil producent, spisovatel a prominentní barový povaleč Jakub Horák slovy: „Tohle je nejmladší českej miliardář!“ Václav mě zaujal svojí nádhernou přítelkyní a udivující slovní kadencí, která ani s přibývajícími panáky kupodivu neztrácela na smysluplnosti.
S mužem, který rychle myslí, rychle mluví a rychle vydělává (hlavně přes firmu RSJ Algorithmic Trading), jsem se podruhé potkal o pár let později, když do Prahy zavítal můj přítel, opat buddhistického kláštera, neboť Václava zajímaly jeho názory na metafyzično. Kromě podnikání v nových technologiích, sponzorování největší galerie moderního umění DOX a podpory začínajících firem v jeho prostorech TechSquare (takové malé Silicon Valley na Smíchově) totiž Václav nasával mystické zkušenosti jihoamerických šamanů. Natočil ostatně film I Am Fishead, kde si všímá toho, že lidé na vrcholu byznysové pyramidy bývají obvykle tak trochu psycho. „Toho Dejčmara bych chtěl poznat,“ řekl mi nedávno jeden z nejvlivnějších manažerů v médiích, „ten jeho film byl super!“
Čtenáři ZENu teď tuhle šanci mají. A to jsme ještě neřekli ani slovo o jeho novém plánu postavit obří módní stan v Pařížské ulici a ukázat v něm během pěti dnů přes třicet módních přehlídek. Protože Václav Dejčmar, jenž nosí košile s vysokými tříknoflíčkovými límečky, ale přes své bohatství nevlastní letadlo, jachtu ani golfové vybavení, věří, že kromě centra moderního umění a filmového festivalu potřebuje Česko také fashion show na světové úrovni.
„Náš stan bude mít naprosto špičková světla, aby se fotky modelek daly používat v módních časopisech a prezentacích. Bude mít dokonalé ozvučení, aby návštěvníci, kterých se dovnitř vejde na šest set, prožili s krásnými modelkami, skvělými designéry a choreografy emotivní atmosféru, která si nezadá s fotbalovým zápasem.“
Móda je pro něj „varianta moderního umění, jež má největší potenciál zaujmout široké vrstvy lidí“. A tak prý bylo logické, že si koupil největší tuzemskou modelingovou agenturu Czechoslovak Models. Před focením pro ZEN si nicméně vymínil, že snímky budou decentní, žádný manažer v obležení polonahých děv (což si ZEN přál).
Nevíme, jak dobří jsme
Mr. Dejčmar chce letošním ročníkem Prague Fashion Weekendu nabídnout Praze akci s newyorskými parametry a do tohoto opulentního zážitku investovat deset milionů korun. Už na loňském PFW spolupracoval s Janinou Šlemínovou, která již devět let dává možnost nastupující generaci módních designérů prezentovat se v rámci projektu Shooting Fashion Stars. Janina je majitelkou eventovové agentury Sara Events a je známá svými vysokými nároky; věří, že dokáže uchopit české návrháře a prosadit je doma i v cizině.
„Fashion Weekend slouží propagaci našich návrhářů, ale mixujeme to i s vlivy z Londýna, Berlína a Asie. Loni z třiceti přehlídek bylo dvacet od českých a slovenských značek,“ říká Janina s tím, že letos se kvůli velkému zájmu Weekend možná i prodlouží. „Víte, je škoda, že v naší zemi ani pořádně nevíme, jak skvělé máme návrháře. Jsou zcela srovnatelní se světem, a někdy dokonce i lepší! Za posledních deset let udělali neuvěřitelný pokrok. Přitom často žijí velmi skromně, protože u nás je trh s uměním i módním designem ještě v plenkách.“
Na Fashion Weekendu proto zaplatí za svou přehlídku jen nepříliš vysoký vstupní poplatek. Kousky z jejich kolekce se pak díky značné publicitě Weekendu objeví ve velkém v médiích. Navíc se Janina s Václavem starají o to, aby se do Prahy sjeli i světoví nákupčí módy. „Musíte jim najít hezké ubytování, dát jim průvodce a hlavně jim ukázat, že to není jednorázová akce,“ vysvětluje Janina s tím, že letos se partnerem Weekendu stala značka Mercedes-Benz, která dělá podobné akce v řadě evropských měst. Díky tomu také čeští návrháři mohou vyrazit na „bratrské“ přehlídky do Berlína či Kuala Lumpur.
Zatímco zavedené značky zaplatí za přehlídku ve stanu 100 tisíc korun, mladí návrháři pouze 15 tisíc. „Opravdu se jedná o symbolickou částku,“ usmívá se Janina, „protože za takové peníze nepořídíte ani dvě modelky. A my jim přitom zařídíme přehlídku, backstage servis, vizážisty, hairstylisty, převlékačky, boty, choreografy, stan se světly. Světla jsou opravdu zásadní, protože jinak se fotky z přehlídky nemohou otisknout v módních časopisech.“
Janina vysvětluje, jak se největší eso mezi našimi návrháři Jakub Polanka spojil s nejúspěšnější českou módní značkou Pietro Filipi a udělal pro ně pánskou kolekci, které se dostalo velké publicity. Nebo díky tomu, že Tamara Kotvalová na svou přehlídku Simple Concept Store pozve i méně známé návrháře, si tradiční návštěvníci Pařížské ulice pak koupí k šatům od významné značky třeba kabelku od české designérky. Bez takové propagace se tuzemská móda nemůže rozvíjet. „V Česku máme ještě specifikum, že umělec bývá přijat až poté, co uspěje v cizině. Jako Polanka. A proto se snažíme co nejvíc lidí posílat ven.“
Japonci chtějí manga
Přehlídky v České republice jsou pro modelky důležité. Mnohem víc peněz ale dostanou – a tím pádem i Václavova agentura –, když dívka točí v cizině reklamy. Tam to mohou být i stovky tisíc. Nejvíc se přitom utrží za tzv. buyouty. Když například reklama běží víc než rok, tak se práva za použití platí znovu. Jelikož dívky pracují často v Asii, dostávají některé nejvíc peněz za práci pro značky, jež v Česku ani nikdo nezná. Naopak v časopisech, jako je ZEN, vydělají modelky za focení sotva pár tisíc, ale je to pro ně velmi prestižní práce.
Václav říká, že Asie je nyní nejrychleji rostoucí trh i pro modelky: „V New Yorku je sice pořád dost práce, ale nesmírná konkurence. I v dalším hlavním městě světové módy Miláně se kvůli krizi platí mnohem méně než dřív. Stejně tak v Paříži, Londýně nebo Berlíně. Naopak v Číně je hlad po slovanských typech. Pokud tedy děvče v tom šíleném pekingském smogu vydrží. Asie se snaží dohnat Evropu v glamouru až ad absurdum. Například tak, že staví kopie evropských měst. Asiatky se přeoperovávají, aby vypadaly jako evropské hvězdy z šedesátých let. Čína je obrovská, všechno absorbuje.
Japonci zase milují děvčata, která se podobají známým postavičkám v manga komiksech. V arabských zemích se kvůli islámu zatím pracuje málo, zato Turecko je pro modelky dnes hotový ráj. A pak je tu samozřejmě Indie s Bollywoodem, největším filmovým trhem světa. Indové na rozdíl od Číny tolik nekopírují Západ, ale rozvíjejí svůj styl vlastním způsobem, který mixuje pop s hinduistickou mytologií.“
Krize v módní branži pomíjí
Podle Janiny ale celkově krize v módní branži pomalu pomíjí. „Když se podíváte na barvy a vzory kolekcí, vidíte stav mysli návrhářů i zákazníků. Před dvěma roky bylo všechno černé a hnědé a roztrhané. Ale od loňska se vrací veselé barvy, květiny, retro styly. Je patrná touha po kreativitě a radosti.“
Tlak na cenu v modelingové branži ovšem způsobuje i internet, protože davy krasavic jsou nyní na webových stránkách jednoduše k vidění i k objednání. Mnoho z nich se snaží prorazit na vlastní pěst, ale podle Václava je kvalitní agentura stále nepostradatelná: „Když dívku posíláme třeba do Turecka, máme tam vždy smluvní partnerskou agenturu, která za ni převezme zodpovědnost.
Právě tyhle kontakty prověřené léty spolupráce jsou kapitálem agentury. První peníze jsem vydělal ve firmách, které se na internetu zabývaly sociálními sítěmi. A Czechoslovak Models je vlastně taková další sociální síť.“ Podle Janiny není klišé, když se řekne, že agentura je pro dívku jako rodina. V cizí zemi se nemá na koho jiného spolehnout.
Dejčmarova Czechoslovak Models má nyní zhruba 150 dívek, z toho tak třetina dostává většinu práce. „Spojili jsme se se Studiem 91, což byla legendární modelingová agentura založená už v roce 1991.“ Obrat Czechoslovak Models potom, co Dejčmar přestavěl celý tým, utěšeně roste. (Dokonce má v managementu i jednoho heterosexuálního muže, což je ve světě módy bílá vrána.) Ale do běžného chodu Václav nezasahuje. „Neřídím žádnou ze svých firem.“
A co ho na této branži nejvíc překvapilo? Asi fakt, že „poměr racionality a emocionality je úplně jiný než v ostatním byznysu“. Pořád je svobodný, a tak se ho ptám, zda se mezi těmi 150 krasavicemi necítí jako štvaná zvěř. „Neuhánějí tě?“ „Tak to vůbec. Mě mnohem víc uháněj’ lidi, který chtěj’ moje peníze na nějaký svoje projekty.“
Sbírám rád
Ptám se Václava, zda je jako mecenáš výtvarného umění také sběratelem. „No, sběratelství vyžaduje systematiku, já sbírám chaoticky. Nicméně ze současného českého umění toho mám hodně.“ Je to dobrá investice? „Nemůžete mixovat investování s láskou k umění. Je tu pár zajímavých jmen ze současného českého umění, ale nikdy nevíte, za kolik se budou prodávat v budoucnu. Navíc když kupujete současné umění, musíte vědět, kam se ve světě vyvíjí. Naopak když koupíte něco z těch zhruba pěti prověřených jmen z třicátých let, nemůžete prohloupit. Pro člověka, který není odborník a k umění nemá vztah, je patrně lepší investovat přes zavedený art fond, jenž obchoduje třeba v New Yorku.“
Václavovi je šestatřicet, ale stihl toho už za několik životů. V Czechoslovak Models se zabývá krásnými těly, v TechSquare zase chytrými mozky. Na Smíchově loni otevřel bývalou továrnu, kde zřídil obrovský open space s krásným výhledem na Prahu i oddělené kanceláře. Říká tomu „akcelerátor start-upů“. V praxi to vypadá tak, že si začínající podnikatel (obvykle z internetové branže) pronajme za 4800 korun na měsíc židli za stolem, kde má sedm dní v týdnu k dispozici internetové připojení, telefon, papír v tiskárně, kafe a společnou sekretářku. A navíc spoustu příležitostí, jak se od kolegů v open spacu přiučit nebo s nimi spojit síly. Prostor má motto „plug & grow“, čili připoj se a můžeš začít.
TechSquare má kapacitu dvě stě lidí, a po roce fungování už je zaplněn ze dvou třetin. Ani tohle není pro Václava nějaká supervýdělečná činnost, ale spíš způsob, jak dát Praze místo, kde může vzkvétat kreativita. Absolvent VŠE totiž říká, že se nudí, když se zabývá jen jedním oborem, mnohem víc mu vyhovuje renesanční rozlet.
A proto podporuje i slavnou Meet Factory Davida Černého. „Potřebovali jsme jen najít soulad mezi příjmy a výdaji. Teď, když se v továrně dodělal velký sál se zvukem a technikou a MeetFactory ho může pronajímat, se konečně s odřenýma ušima sama uživí.“ A aby toho nebylo málo, otevřel si restauraci School.cz s podtitulkem „Škola skvělých chutí“, kde je šéfkuchařem Jan Charouz, mladší syn známého závodníka a podnikatele. Nebo společně s Radimem Jančurou, majitelem Student Agency, nakoupil atraktivní pozemky na Zanzibaru.
Václav začal na internetu vydělávat peníze tak brzy, že se už ve svých šestatřiceti letech stačil stát téměř zasloužilým mecenášem. „Hodně věcí dělám, protože je v tom určitý druh patriotismu. Naše prostředí mi pořád přijde trošičku maloměšťácké.“ Janina se směje: „Já myslím, že Václav by měl získat řád Prahy!“ A on skromně dodá: „Tak to tam prosím tě napiš.“
