Patnáctikilový macek si s rybáři hraje na schovávanou | E15.cz

Patnáctikilový macek si s rybáři hraje na schovávanou

Slávka Petráková

Řeka má magickou přitažlivost. Je spousta lidí, kteří k ní musejí denně. Kvůli práci nebo koníčkům. A shodují se v tom, že u vody je nejlíp.

Jsou v Otavě ryby? A berou? Jedni tvrdí, že je lepší jezdit na Orlickou přehradu, Zdeněk Šíp už ale od mládí vysedává na strakonickém Podskalí. Úlovků má hodně.
Řeku zná jako své boty. A to doslova. Každé léto si totiž dno jejího koryta důkladně prošlápne. V délce celého Podskalí. Tak už to dělal jeho děda i otec. „Při koupání v řece si zjistím, jak se po zimě a velké vodě změnilo dno, kde je písčité, bahnité, kde je jaká hloubka a jáma. Podle toho si pak vybírám, kam zasednu s rybářským náčiním. I když jiným neberou, já chytím,“ vypráví.
Na jaře a v létě jsou kapři nejčastěji tam, kde je písek, a to bývá v prostředku řeky. Na podzim a v zimě se drží kolem bahnitých břehů, kde hledají potravu.
Ví i na co šupináče nalákat. „Tak jako je pro člověka lahůdkou šunka, pro kapra to jsou vařené brambory a kukuřice. Kombinuji si poznámky starých chlapů s modernou. Vymyslel a vyzkoušel jsem vlastní směs. Komu ryby neberou, ať hledá problém mezi sedačkou a prutem,“ tvrdí s úsměvem.
Od 22. dubna do konce července byl na rybách dvaapadesátkrát, z toho byl šestatřicetkrát úspěšný a nachytal sto deset ryb. Nejde o žádné rybářské přehánění, protože si své úlovky fotí a vede o nich statistiku. Nejdelší kousek, co kdy chytil, měl dvaasedmdesát centimetrů, ale v řece ho stále provokuje patnáctikilový trofejní obr. „Kapra zahlédli už čtyři rybáři. Pořád se na něj chystám, ale nic,“ krčí Šíp rameny.
O rybách vypráví neuvěřitelné historky. „Jednou jsem chytil kapra, a když už jsem ho táhl ke břehu, přetrhl se vlasec a byl pryč. Druhý den jsem ovšem toho samého chytil znovu. Poznal jsem to podle svého háčku, který měl stále zaseklý v hubě. Vyndal jsem oba a pustil ho zpátky,“ poznamenává. I s bratrem se mu povedl zajímavý kousek. Oba nahodili, zasekli a vytáhli jediného kapra.
Zdeněk Šíp většinu ryb vrací zpátky do řeky, protože rybí maso nejí. Tvrdí, že je sportovní rybář a hlídání splávku a čekání na úlovek je jeho celoživotním koníčkem.

Turbíny čistí i v noci

K povolání ředitele písecké vodní elektrárny přivedlo před téměř třemi lety Marka Anděla několik důvodů. Přírodní energie, láska k vodě a historie. „Od dětství mě bral táta na ryby. Navíc mě zajímaly vodní stroje a zařízení. A vystudoval jsem starožitnictví a dějiny umění. Kombinací toho všeho je práce v historické vodní elektrárně s muzeem asi ideální,“ usmívá se.
Od začátku roku 2008 se snaží dát budovu do pořádku. Jak strojní část, tak stavební. „Když jsme ji převzali, bylo na ostrůvku ještě bláto z povodní v roce 2002. Letos bude opravené první patro. Vznikne v něm přednášková místnost a kancelář,“ plánuje Marek Anděl. Když návštěvník přijde do muzea, nevidí, jak vypadají turbíny, protože pracují pod vodou. Proto exponáty ještě vystavují v muzeu elektrárny. Od loňského roku je v muzeu unikát. Girardova turbína. Jediná této konstrukce v České republice. „Chci tu vybudovat sbírku vodních motorů a turbín, které byly v Čechách běžné. Girardova turbína je poklad, o kterém jsem si myslel, že ho nikdy nezískám, a přitom byla jednou z prvních, kterou jsem sehnal,“ raduje se. Marek Anděl je sice ředitel, ale nejzodpovědnější práci se snaží dělat stejně sám. „Slézám do kašen k turbínám, do pasu v řece čistím česle, husté mříže, na kterých se nahromadí nánosy naplavenin, seřizuju stroje a další technické věci. Vstávám kolikrát do práce i v noci,“ popisuje. Tak od poloviny října přibude v řece plno listí. „Zvažuju, že tu budu spát. Loni jsem jezdil kvůli čištění do elektrárny v noci každé tři hodiny. Kolegy trápím přes den. Nemám čas zachytat si tu třeba ryby, nemůžu odjet na víc dní mimo město, ale chodím si sednout k řece a zarelaxovat. Náročnost povolání je vyvážená tím, že pracuji na kouzelném místě,“ uzavírá Marek Anděl.

Odborník na makrely

Když byl Jan Stropnický na vojně u Olomouce, naučili ho místní specialitu. Pečené makrely v marinádě. „Je to tam klasika. Pečou je vždy v neděli, nebo když mají nějakou zábavu,“ vzpomíná.
Jeho kamarád otevřel hospůdku U Sulana s venkovním posezením u řeky. K místu jen malý kousek za Pískem dojdou lidé procházkou podél vody. Teď tudy navíc vede cyklostezka. Brzy se tak hospoda stala oblíbeným výletním místem snad všech Píseckých. I díky Stropnickému.
„Když jsme mívali trampské akce, dělal jsem právě makrely. Kamarád mě přemlouval, abych je začal připravovat taky U Sulana. Trvalo docela dlouho, než mě umluvil, ale povedlo se mu to,“ vypráví Stropnický. Od května do září tak peče ryby víkend co víkend už jedenáctou sezonu. Lidé si specialitu nemůžou vynachválit a makrely odtud jsou vyhlášené. „Jsem asi jediný v celém Jihočeském kraji, kdo něco podobného dělá,“ říká.
Připravit makrelu není podle něj nic složitého. Ryby koupí, vykuchá, přes noc je naloží do koření, připraví marinádu, napíchne makrelu na kolík a upeče. „Hodně lidí po mně chtělo recept na marinádu. Řekl jsem jim ho, ale prý to nikdy nechutnalo jako ode mě. Nevím, čím to je,“ usmívá se muž, který v sezoně připravuje i padesát makrel denně.
Práce u řeky přijde Jiřímu Stropnickému romantická i po letech. „Jsem odkojený Otavou, dřív jsem sám rybařil. Teď už nemám kvůli pečení čas. Ale baví mě to, jinak bych u toho nebyl,“ dodává.

Autor: Slávka Petráková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!