Pokud by nějaký nadšený statistik chtěl vypracovat seznam všeho, co je dobré pro člověka, myslím, že by tam měl také napsat toto: že je dobré, když se sousedi občas sejdou na návsi u ohně. Popijí, poklábosí, udobří se, nebo pohádají, nahlas a překrásně si zazpívají a v noci pak jdou domů spát spánkem spravedlivých. Mám pocit, že něco takového se v posledních letech daří v jihlavské čtvrti Pávov. (Ono vlastně není na místě říkat Pávovu čtvrt, správně se má psát, že jde o městskou „část“, což ale zní umělohmotně, až zuby brní.) Pávov je prostě osada, patřící k Jihlavě. Není jim tam ani tak moc co závidět. Stavět nové baráky nemají kde, na jedné straně mají sice les, ale na druhé straně jim tam hned za zahradami čtyřiadvacet hodin denně do uší duní a čpí zběsilý provoz z dálničního přivaděče, takřečené mezinárodní silnice E59.
Pak tam mají Pávovský rybník s brčálovou vodou, za ním padesát chat a vedle něj trochu omšelý, ale pořád celkem oblíbený autokemp. Taková nehezká vesnice je ten Pávov – obydlená silnice, rozdělená ještě na dvě části hrází rybníka, na kterou nesmí jezdit auta, aby se nerozpadla. A tato hlavní pávovská třída je navíc na jednom konci zaslepená. Přeťala ji rychlá silnice E59. Myslím si, že právě tenhle fakt dal Pávovu jeho zvláštní, pro mě něčím poutavou atmosféru.
Pro své vysvětlení originality portugalského Lisabonu použil filmový režisér Wim Wenders tuto básnickou zkratku: Zády k Evropě, čelem k moři. Také Pávov je jiný. Protože stojí (nezbývá mu nic jiného) zády k městu a čelem k lesům a rybníkům. Proto mám rád Pávov.
I pro jeho jméno, které prý vzniklo podle pávů, kteří se procházeli v oboře nedalekého Karlova zámečku. Zámeček zanikl po napoleonských válkách. Pávov ale žije, chce žít, a tak se těší na svůj další rozpustilý masopust.
