Jsou nepřehlédnutelní, každý Hradečák si je pamatuje. Přesto je nikdo dobře nezná. Se svými osudy se nesvěřují na potkání, a i proto o nich koluje řada nejrůznějších pověstí a příběhů. Možná by vydaly i na celou knihu. Sedmička se pokusila poodkrýt alespoň některé z nich.
Dvojice s kočárkem
V Hradci není místo, kde by člověk nerozlučnou dvojici s naloženým dětským kočárkem nepotkal. Matka a syn projíždějí městem každý den. Z nechvalně proslulé Šindelny, kde bydlí, vyrážejí vždy hned ráno a na druhou obchůzku po obědě.
„Roznášíme už patnáct let letáky. Rádi chodíme, baví nás to. Jednou jsme si takhle vyrazili až do Rakouska,“ chlubí se čtyřiačtyřicetiletý Pepíček Spurný.
Šli celý den a v noci spali pod mostem. Měli štěstí, v Rakousku byl zrovna velký svoz harampádí, které lidé připravili před domem. „Našel jsem tam krásné farmářky, sošky nebo čajovou soupravu. Nejvíc se mi líbil bílý gauč se zlatým zdobením. Ten ale nebylo jak odvézt,“ lituje Spurný.
Dvojice se živila různě. Pepíček pracoval v Elitexu, prodával u Vietnamce, myl nádobí v hotelu nebo jezdil se svojí matkou Vlastou po poutích s drobným zbožím. „Dneska už stojí podnikání za houby. Je velká konkurence a za stánek zaplatíte tolik, že se to ani nevyplatí,“ mávne rukou Spurný.
Jeho matka pracovala také v kině Oko nebo uklízela na 1. základní škole. Živila se i jako topička nebo myčka nádobí. Takový život, jaký teď vede se synem, jí ale vyhovuje.
„Lidi si nás pamatují podle toho kočárku, který vozíme. Občas se nás ptají, kde jsme ho ukradli, ale my ho vždycky kupujeme v bazaru. Vydrží tak rok,“ říká Spurná.
Vlasta a její syn Josef se rádi pěkně oblékají a do města i na roznos letáků nevyrazí nikdy otrhaní. „Jednou jsem si v sekáči koupil židovskou jarmulku. Moc se mi líbila, a tak jsem ji měl pořád. Někteří mi pak začali přezdívat Bílý Žid,“ vypráví Spurný. Přestal ji nosit, až když ho napadla banda mladíků. Jinak si dvojice, která je pyšná na svůj světský původ, na Hradečáky nestěžuje. „Někteří jsou na nás hodní, jiní ne,“ uzavírají.
Vodník podvodník
Zdraví brekeke a třese pokladničkou. Jeho rajónem je Panská ulice, kde volá na kolemjdoucí: „Přispějte na loutkové divadélko!“ S legendou o tom, že hraje s příbuznými divadlo, vystupuje ve městech na jihu Čech i na jižní Moravě. Jestli ovšem divadlo opravdu má, nikdo nepotvrdil.
Čtyřiapadesátiletý Jiří Pánek o sobě také rád tvrdí, že několikrát vyhrál Čochtanovu Třeboň, kde se vyhlašují nejlepší hastrmanské postavy. Podle pořadatelů ze spolku Werichovci to ovšem není pravda.
„Vodníkem jsem chtěl být od dvanácti,“ vypráví a občas ve své řeči nezapře moravský původ. Někdy se převleče do klaunského, a to si pak říká klaun Roko. „Malé se bojí, když su zelené. Ale když su v kašpárkovském, tak ne,“ říká.
Se svými báchorkami obchází pravidelně nejen centrum Hradce, ale i Budějovic a Krumlova. Hospodští štamgasti vodníkovi vymysleli také speciální přezdívku. Když pil vodník v hospodě rum, dostal podle něho i jméno Rumpolec.
Slepý Danny
Každý hrbolek, výstupek i hladkou vyleštěnou žulu dobře zná. Ví, jak Hradec voní, kde je tráva vždy perfektně zastřižená, a kde nikdo nesekl. V zimě pozná jen podle nášlapu, jak pečlivě je odmetený sníh. Za pětapadesát let, které Alois Hudeček ve městě žije, ho poznal jako nikdo jiný. Nikdy ho ale neviděl. Je totiž od narození slepý.
Lidé ho za poslední rok potkávají častěji než dřív. Dostal totiž nového psa. Fenku Iris musí naučit všechny trasy, kudy v Hradci chodí. Nová společnice ho ale několikrát pěkně vypekla. Třeba, když při vystupování z autobusu bez varování vyskočila a svého pána nechala napospas na schodech.
„Je to cholerik a lovec, pořád ji napomínám, aby zpomalila,“ vypráví muž nespokojeně.
Alois Hudeček zvaný také Danny se musel vzdát i trampování v přírodě. „Fenka Tarinka, kterou jsem měl předtím, by vydržela klidně ležet. Iris by mi utekla,“ říká.
I když žije Hudeček od narození v Hradci, rád by se odstěhoval. Umí totiž tkát a rád by pracoval na velkém stavu. „Chtěl jsem do pečovatelského domu do Borovan nebo do Trhových Svinů, ale nemůžu si dát ani žádost, když tam nemám alespoň dva roky trvalé bydliště,“ říká rozmrzele.
Dříve aktivně sportoval a může se pochlubit úspěchy z hodu oštěpem, koulí a diskem. Teď spíš hodně čte. Braillovo písmo se dokázal naučit jen za dva a půl měsíce. „Také hraju na kytaru a skládám písničky. Nikde s tím ale nevystupuju,“ dodává.
Závozník s knírem
Nejčastěji chodí rázným krokem středem Panské ulice. Pak zamíří k trafice na náměstí Míru nebo do Masných krámů na lahváče. Takhle se třiačtyřicetiletý Luboš Šojsl toulá po Hradci už patnáct let. „Tluču se tak každý den. Když byly melouchy, jezdil jsem pryč, teď jsem jen ve městě,“ říká Šojsl. V Třeboni se vyučil rybářem, ale v oboru pracoval jen do vojny. Pak nastoupil do ČSAD jako závozník a svoji práci miloval. Když ho propustili, jinou už nenašel. Chtěl být jen závozníkem a ničím jiným. „Už nejsem ani na pracáku hlášenej. Dělat něco jiného je mi protivný,“ vysvětluje.
Den si rozděluje na dvě části. Zatímco dopoledne chodí do města „na pokec“, odpoledne leží doma a kouká na televizi. Prý aby mu den utekl. Dění v Hradci ale pečlivě sleduje, jeho specialitou je černá kronika. Ví, co kdo kde kradl, kdo je s kým příbuzný a kdo má zrovna pohřeb. Lidé prý často slýchají, jak si hlasitě povídá pro sebe. Luboš Šojsl to ale popírá. „To ne, to já nedělám,“ směje se.
