Pět minut slávy v manéži, hodiny dřiny v zákulisí | E15.cz

Pět minut slávy v manéži, hodiny dřiny v zákulisí

Slyšel jsem mluvícího koně a choval v náručí aligátora. U cirkusu Sultán Berousek se mi za jediný den splnilo vše, o čem jsem jako malý kluk snil.

Z dřevěných beden vbíhají aligátoři přímo do manéže. Jsou dva, Romeo a Julie. Maminky v lóžích u manéže křičí. Bojí se třímetrových obrů, kteří neznají slitování.

Uhryznutá ruka v bedně

Romeo už má čumák na druhé straně nízkého mantinelu, když ho za špičku ocasu stahuje Karel Berousek zpátky do pilin. Jeho bratr Erik hlídá Julii. Ta si to míří svižným klusem přímo k mým nohám. Nesmím uhnout ani dát najevo strach. A to mi dá hodně velkou práci. Erik Berousek naštěstí zasahuje včas.

Na jeden den jsem se stal součástí cirkusového představení. V roli piráta.
Vrcholem čísla je nasazení náhubku přes tlamu s vyceněnými zuby. Když už nehrozí kousnutí, dostávám od Erika smluvené znamení.

Vbíhám do manéže a spolu vracíme dvoumetrákového ještěra do bedny. Druhého nesou kolegové piráti. Erik ještě nakopává do vzduchu uhryzlou ruku – rekvizitu – chytám ji těsně nad bednou a hážu k aligátorovi. Máváme divákům a mizíme i s bednami v zákulisí.

Táhneme je přes trávník do návěsu, kde krokodýli žijí. V bazénku a vyhřívaných prostorách. V manéži mezitím pobíhají malí aligátoři. Ten nejdelší, asi metrový, po představení zapózuje s diváky na památeční fotografii.

„Nekoukej těm makakům do očí, začnou šílet. To by tě nejradši rozsápali. Mít deset kilo na obličeji není nic moc, věř mi,“ varuje mě ošetřovatel Bróňa a nahání opičí tlupu do kotců.

Je půl osmé ráno. Bratři Berouskovi neměli nic proti tomu, abych si lístek na jejich show odpracoval. „Měl jste přijet v sedm. Ztracenou půlhodinu musíte naddělat. Cirkusák ještě v šest ráno spí, ale v sedm už je na nohou a maká,“ vynadá mi hned u branky do areálu Karel Berousek mladší.

Opice se nemazlí

Mám pomáhat Bróňovi se zvířaty. „Jak jsem ti řekl. Buď u opic opatrný. Podesteleme jim nové seno a připravíme jídlo na celý den. Ovoce se zeleninou. Večer jezdí na ponících, tak ať mají sílu. A zapomeň na to, že se chtějí mazlit. Láďu tuhle kousli do břicha, když je kšíroval,“ pokračuje Bróňa.

Příjmení ani plat od dělníků v cirkusu nezjistím. „Kdyby se někdo dozvěděl, kolik bere ten druhý, nadělalo by to hodně zlé krve. Gáže jsou u cirkusu tabu,“ vysvětluje Bróňa.

Málokdo podle něj u cirkusu vydrží delší dobu. „Známe se jen podle přezdívek nebo křestních jmen. Já třeba bydlím v maringotce sám, mám tam i počítač s internetem, ale ostatní kluci žijí v půlce maringotky po dvou,“ říká Bróňa.

Za dopoledne stihnu vyvenčit psa, kterého čeká číslo s kachnami, a zavést poníky na trénink do manéže.
„Jsme sice vyhlášení medvědáři, ovšem ty medvědice, se kterými vystupoval táta, jsou už staré, tak je necháváme v klidu dožít. Místo nich jsme si před lety, jako jediní cirkusáci v Česku, pořídili aligátory,“ říká Karel Berousek. Problém prý je, že nejdou vycvičit.

„Zvyknou si, že od vás nebezpečí nehrozí, ale jakmile si nedáte pozor, je zle. Já si pozor nedal a mám na tváři pět stehů po kousnutí,“ vypráví a upozorňuje mě, ať se k nim nepřibližuji ze strany.

„Krokodýl dopředu ani dozadu moc dobře nevidí, ale jakmile se něco pohne na boku, hned startuje a je strašlivě rychlý,“ dodává Berousek.

Erikovo světové číslo

V jedenáct jdou všichni na oběd. Někteří kluci spí. Po poledni se pomalu trousí k práci. V jednu odpoledne vyčesávám lamy a poníky.

O hodinu později vytahujeme Erikovu motorku z přívěsu a stavíme ji k manéži. Při vystoupení na ní Erik leží a nohama nad hlavou žongluje s balony. Světové číslo.

„S tímhle jsem už byl v různých televizních pořadech. Točení reklam nebo účinkování v televizi nám často vydělají víc než několik představení v manéži dohromady. Pět měsíců kočujeme po Česku, zbytek roku žijeme na statku u Mělníka. Za hranice nemá cenu jezdit, nevyděláme,“ vysvětluje Erik Berousek.

Jsou tři hodiny odpoledne a první zájemci si v kase kupují lístky. Berouskovi jsou na správném místě. V Rozdělově u nádraží stály totiž cirkusy odjakživa.
Show začíná přesně v pět hodin. Tyrkysová uniforma mi padne jak ulitá. V půl páté pouštíme lidi do stanu.

„Lístečky prosím, děkuji. Vy to máte na lavici, vy do lóže. Kupte malému svítící bičík, nebo raději meč?“ rozděluji návštěvníky a zároveň prodávám suvenýry. Jsem úspěšný, kolega prodal jen několik kusů, zato já mám kapsy plné stokorun.

„Běžte k závěsům, budete pouštět do manéže,“ pobízí mě Karel Berousek a bere si mé stovky.
Manželky Berouskovy uvádějí jednotlivá čísla. V manéži „mluví“ kůň. Až show skončí, zeptám se ho, jak se mu tady líbí. Po něm nastupují akrobaté, klauni, zvířata-umělci. Vedu ze stáje další koně. Tihle nemluví, zato by se chtěli proběhnout. Nesmím je pustit, bylo by po čísle. Zvládám to, ale jsem zpocený strachy.

Poví mi to až příště

O přestávce vozím na ponících děti kolem manéže. Bylo jich dvacet a já obešel čtyřicet koleček. Hlava mi jde kolem. Jedno číslo střídá druhé. Za dvě hodiny je po všem. Loučíme se. Úklony, potlesk, vychutnávám si pověstných pět minut slávy. Uklízíme rekvizity, uniformy, obcházíme zvířata. Přijímám pozvání na panáka i přezdívku Sparrow, podle hrdiny z filmu Piráti z Karibiku.

Do postele se dostávám před půlnocí. Koukám do stropu a promítám si v hlavě celý cirkusácký den. A uvědomím si, že jsem nemluvil s tím koněm. No, nechám to na příště. To už budou u Berousků zase medvědi. Třeba mi o nich něco poví.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!