E15: Proč jste se vydal zrovna na Sibiř?
Na křtu jedné knihy jsem se potkal s kamarádem Vaškem Sůrou a shodli jsme se, že oba máme absťák po mrazu. Aneb že musíme někam jet.
E15: Jak se projevuje absťák po mrazu?
Na polárních výpravách vzniká jakýsi zvláštní stav mysli. Člověku zkrátka najednou cosi chybí, začne si říkat, už abych někam odjel, kde fakt nikdo nebude. Jen velký mráz. Vašek Sůra mně pak asi měsíc po našem setkání zavolal, že kousek od Jakutska leží městečko Ojmjakon, považované za nejchladnější obydlené místo na Zemi. Oficiálně se tohle místo nazývá Pól chladu.
E15: Jakou nejnižší teplotu v Ojmjakonu naměřili?
Letos rekordních –71,2 oC, což je skutečně soda jako prase.
E15: Proč právě v Ojmjakonu bývá tak silný mráz?
Je to podobný fenomén jako třeba u nás Jizerka. Kopce, hory a studený vzduch jakoby stéká dolů do doliny a v ní se drží. Bylo sˇtěstí, že tam nefoukalo, jinak by to bylo k nepřežití. My měli výbavu limitovanou na minus 50 oC a věděli jsme, až teplota ještě spadne dolů, tak jeden z nás musí zůstat v noci vzhůru a držet zapálený vařič. Nakonec jsme se střídali po hodině dvou. Jinak bychom riskovali, že usneme až moc…
E15: Vy jste spali pouze ve stanu?
Ano. Takže jsme pro domorodce byli tak trochu za podivíny. Zvali nás k sobě domů, že tam mají teplo, a vůbec nechápali, že chceme zůstat ve stanu. Do jejich příbytků jsme si chodili alespoň pro teplou vodu. Nechtělo se nám totiž ve stanu rozpouštět vodu ze sněhu žlutého od psů, kterých tam všude běhá celkem dost.
E15: Ještě k tomu vašemu absťáku po mrazu. Cožpak vy skutečně toužíte po tom, abyste se v těchhle drsných podmínkách třásl zimou?
Člověk samozřejmě chce, aby mu nebyla zima, proto se taky pořádně oblíká. Jenže s Vaškem jsme na Sibiři zažili takový chlad, že nám fakt už byla pořádná zima. Dvě noci po sobě se ochladilo na 50 stupňů pod nulou a my měli na sobě úplně všechno. Zabalili jsme se i do aluminiové fólie, přes spacák jsme přehodili péřovky, ale přesto jsme pořád cítili všudypřítomný chlad. Tahle kosa byla už fakt nepříjemná, až iritující. Člověk především musí vědět, jak v tom mrazu fungovat, jak se chovat. Pak se cítíte fajn. Mimochodem když jsme dorazili na místo, tak na nás jeden děda volal, že už je jaro, že nebude méně než 50 stupňů pod nulou. Prostě pohoda.
Místní už jsou na mrazy zvyklí. V Jakutsku třeba v minus 20 stupních děti i dospělí jezdili na řetízkáči, výskali a tvářili se naprosto spokojeně.
E15: Zkuste popsat, co v třeskutém mrazu cítíte?
Venku je třeba mráz jako prase, hrozně fučí, já v tom jdu, a protože mám dobré vybavení, cítím se dobře. Jak šlapu pořád jakoby dokola, myšlení si po čase hodím trochu jinak. Je to podobné jako feťácká záležitost, silná meditace. Jakýsi trochu pozměněný stav mysli. V Rusku jsme se třeba potkali se šamany. Shodli jsme se, že u severního pólu jsme prožívali stav, kdy jsme se na sebe koukali shora. Já jsem prostě viděl sám sebe, jak jdu. Představivost bývá tak rozbujelá, že se člověk fakt takhle vidí.
E15: Na svých extrémních výpravách nejspíš zažíváte podobné stavy jako horolezci. Bavil jste se s některým z nich o vzájemných prožitcích?
E15: Co všechno jste na Sibiři stihli?
Stali jsme se třeba atrakcí festivalu Pól chladu. Jeho součástí byl třeba dostih kočovných sobů, automobilová rallye a volba Miss pólu. Před volbou jsme čekali, že tam uvidíme ožralý chlapy ve válenkách a do toho tlustý ženský. Jenže všechno bylo jinak. Pořadatelé nás dokonce požádali o krátký projev na zahájení festivalu. Kromě asi tří Belgičanů se tam totiž žádní jiní cizinci nevyskytovali, takže jsme byli zkrátka trochu místní raritou. Jenže holky byly fakt nádherný… No pravda je, že už jsme byli dva týdny na cestě, takže ostří kritiky se možná trochu otupilo.
E15: Neříkejte, že jste zažili i promenádu v plavkách…
Jasně že jo. Polonahé holky se tam ale procházely v pouhých 15 stupních. Show se dala dokonce snad srovnat i s volbou Miss u nás doma. Fakt velmi dobrá úroveň. No a pak jsme se přesunuli do vesničky Jučugej na osmnáctikilometrový závod sobů.
E15: A jak probíhá?
Zajímavost dostihů spočívala v tom, že sob není úplně ovladatelný. Takže se stalo, že jeden vyběhl s velkým náskokem, jenže po chvíli se otočil a zamířil někam úplně jinam. Za vítězství byla hlavní cena sněžný skútr v ceně snad až 300 tisíc korun. Což je tedy hodně slušná výhra. Představte si, že nakonec druhý chlapík skončil snad metr za vítězem a vůbec na něm nebyla znát žádná negativní emoce. Vítěze s úsměvem poplácal a tvářil se naprosto šťastně. Dovedete si představit, že by se něco podobného mohlo stát v Evropě nebo Americe? I proto se mi Sibiř moc líbí. Lidi tam mají úplně jiné myšlení. Je to jiný svět.
E15: Jak jste se do Ojmjakonu dostali? Letadlem?
Letiště tam sice mají, ale v tak silných mrazech se nelétá. Tak jsme jeli autem připomínajícím vojenské sanitky. Zvládli jsme tisíc kilometrů asi za 25 hodin. Blíž žádné velké město není, jen pár vesniček a jinak samá tajga. Silnici, po níž jsme jeli, se říká Cesta kostí. Stavěli ji totiž muklové za stalinských gulagů, a když byl někdo nemocný, zraněný nebo umřel, zahrnuli ho do té stavby. Lidí je tam prý pohřbených asi dvacet tisíc. Takže každých sto metrů zaoranej jeden mrtvej člověk. Což je dost strašný.
E15: Jinudy se do Ojmjakonu nedá dostat?
Ne. Je to skutečně jediná silnice. A několikrát jsme zažili, jak si tam řidiči pomáhají. Potkali jsme jednou náklaďák se zmačkanou budkou, tak k tomu chlápkovi jdeme a ptáme se, co se stalo. A on – nu vot, proti mně jel kamion nevešli jsme se vedle sebe a já se dvakrát převrátil. Ležel jsem v té slisované kabině, nemohl se hýbat a říkal si, jestli mě někdo nevytáhne, tak zmrznu. A popotáhl nevzrušeně z cigára. Tak jsem se ptal, co chce dělat. A on zase vdechl kouř z cigarety a klidně odpověděl: Dokouřím a pojedu dál. Jako by se vůbec nic nestalo.
E15: Prý jste absolvovali také asi 120 kilometrů dlouhý pochod. Kam jste mířili?
Tohle nebylo nic zásadního, šlo jen o prožitek. Pochodovali jsme ve slušným mrazu, v prašanu připomínajícím písek, přespali jsme ve srubové chatce otevřené pro jakéhokoli lovce. Za celou dobu našeho výletu jsme nepotkali jediného člověka. Neuvěřitelné.
E15: Jak se vlastně na Sibiři žije?
Třeba kočovní chovatelé sobů žijí celý život ve stanech. Bavili jsme se s jednou stařenkou, která prožila ve stanu celé dětství. Vyprávěla nám, jak se narodila: Když maminka ucítila, že přišla její chvíle, popoběhla do lesa a kak sabáčik, jako pejsek, mě porodila. A co se dělo dál? Táta zabil soba a začalo se slavit. Když jsme dorazili k první vesnici, tak se na nějakém úřadu nahlásilo, že se narodila dcerka. Naši neměli kalendář, takže se datum mého narození určilo přibližně. Jinak tam ale lidi mají internet, znají YouTube, posílají si fotografie. Potíž ale je, když třeba někdo jede z vesnice do vesnice na diskotéku nebo na rande a rozbije se mu auto. Potom zpravidla umrzne.
E15: Rusko je často spojované i s nadměrnou konzumací alkoholu. Všimli jste si?
Také jsem si tohle myslel. Velmi jsem se ale mýlil a tamějším lidem křivdil. Žije se tam totiž mnohem zdravěji než u nás. Lidé si naloví ryby z panensky čistých řek, krávy se pasou na lánech, o nichž se nám ani nesní. V Jakutsku jsem mluvil s jedním Brňákem, který tam žije asi dvacet let. Povídal, že když přijede co Česka, už mu ani nechutná. Češi už dávno nevědí, jak chutná maso, mléko.
E15: Čím se tam lidé živí?
Úplně přirozeně. Loví a navzájem si pomáhají. Pobyt na Sibiři byl pro mne velmi příjemný a pomohl mi v tom, abych si víc v hlavě srovnal, co je důležité a co ne. Jsem totiž odpůrcem slovního spojení – trvale udržitelný růst. Já nechci, aby pořád něco rostlo. Když to zůstane tak, jak to je, budu šťastnej a spokojenej. Nepotřebuju větší firmu a víc peněz. Nemusí na světě existovat jen vítězové. Já fandím i těm, kteří na olympiádě skončili osmdesátí. Vždyť je to taky super. Lidi na Sibiři nasˇtěstí nestačili zmagořit z nejmodernějších aut a drahých věcí. Stačí jim, když si zajdou na ryby a jsou šťastní. Vždyť ono na tom světě skutečně není kam spěchat.
E15: Rozlučme se nyní s Ruskem. Na vašich cestách jste se setkal také snad s nejuznávanějším horolezcem světa Reinholdem Messnerem či slavným norským mořeplavcem a dobrodruhem Thorem Heyerdahlem, s nimiž jste natáčel dokumenty. Jak na vás zapůsobili?
Messner má ohromné charizma, vyzařuje z něho velká síla. Vzpomínám si na jeho větu – kam chce hlava, tam může i zbytek těla. Což je pro něho typické. Je přesně schopný zvládnout, co si naplánoval. Z Heyerdahla zase čišela obrovská moudrost. Jak ke mně přistupoval a chápal mě. Když jsme se seznámili, bylo mi teprve 23 let. Pozval nás, jestli bychom s ním nejeli jako televizní štáb na jeho vykopávky. Pro mne to byla velká pocta a vyznamenání. Jsem na to doopravdy moc pyšný. Já mu pak navrhl, že bych o něm rád natočil nějaké záběry do dokumentárního filmu a že bych rád znal částku, kterou by za to chtěl. Všechno proškrtl a napsal, že by se měl natočit film o jeho životě. Jediné, co chtěl, bylo, abychom natočené materiály zpřístupnili.
E15: Proč jste si vlastně vybral tak dobrodružný způsob života?
Abych se poznal, abych zjistil, čeho jsem schopný a co neumím. Každý chlap je ješitný a já se blížím do situace, v níž poznám, kdo a co jsem. Co dokážu. Nejvíc nenávidím, když něco zkazím sám. Když vím, že na něco mám, že to umím, a vlastní chybou se mi to nepovede.
E15: Jakou další vzrušující cestu plánujete?
S Vaškem Sůrou máme za lubem jednu věc, která je ale na roky příprav. Neřeknu, o co jde, abych to nezakřikl. Můžu ale prozradit, že bych se chtěl vydat na nejvyšší horu Severní Ameriky Mount McKinley a taky na jižní pól. Je to ale složité, protože cesta na jižní pól je nesmírně drahá. Jinak se ale samozřejmě nenudím, zrovna točím životopisný film o cestovateli Miroslavu Zikmundovi. Odtajnil nám osobní deníky, je to fakt hodně zajímavé. Dost lidí sice zná cesty Zikmunda a Hanzelky, ale málokdo ví něco o jeho životě, Třeba že byl v Praze, když zastřelili Heydricha, a německá policie pak prohledávala jeho byt.
E15: Napadlo vás někdy, že příjmení Horký je poněkud kuriózní v souvislosti s vaší láskou k mrazu?
Byla by hrubá chyba se téhle záležitosti nevěnovat… Vašek Sůra má smůla, tomu je zkrátka v mrazu zima. Jenže já se jmenuju Horký, a tudíž jsem věčně v pohodě. Něco na těch jménech ale určitě bude. Vždyť muž, který se staral o pražský orloj, se jmenoval Zámečník, šéf botanické zahrady byl Větvička a zoologickou zahradu v Tróji šéfuje Bobek…
Petr Horký (40)
Režisér-dokumentarista, producent, publicista, moderátor a cestovatel vystudoval pedagogiku na brněnské Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Jako moderátor začínal v brněnském rockovém rádiu Hády a později v televizním studiu. V roce 1996 se přestěhoval do Prahy. Jako režisér se prosadil zejména v oblasti cestopisných dokumentů. Na svém kontě má i několik desítek dokumentárních filmů. Mimo jiné natáčel s Thorem Heyerdahlem, Reinholdem Messnerem, Arthurem C. Clarkem, Erichem von Dänikenem, Edmundem Hillarym, Jimem Lovellem, Eugenem Cernanem a dalšími. Mezi jeho nejznámější akce patří expedice na severní pól, kterou uskutečnil společně s polárníkem Miroslavem Jakešem v roce 2008 – pólu dosáhli dne 12. dubna 2008. Dále pak přechod Grónska od východu na západ (v roce 2010 spolu s britskou expedicí). V severním teritoriu Malediv vedl expedici Tajné vraky, která objevila dvě potopené lodě.
