Na poslední chvíli se podařilo najít vládě a lékařům kompromis při jednání. Podle šéfa lékařských odborů v Karviné Mariana Pirchaly se to povedlo na poslední chvíli. Pacientům nemocnice v Karviné-Ráji přitom reálně hrozilo, že nedostanou dostatečnou péči. K naplnění krizových plánů nedošlo, vrací se všichni.
Jste spokojen s výsledkem akce Děkujeme, odcházíme? Vzhledem k tomu, co se za současné situace dalo vydobýt, je to asi maximum. Do dalších měsíců a let je tu určitě prostor pro další vyjednávání. Důležité je, že se konečně začalo mluvit o těch problémech, které ve zdravotnictví přetrvávají. Především se vyjasnilo, že lékaři nemají čtyřicetitisícové platy za běžnou pracovní dobu ale za tři sta hodin měsíčně tvrdé práce, svátky a Štědrý den nevyjímaje. Spousta lidí vůbec neměla představu, kolik toho odpracuje zdravotní sestra nebo lékař. Lidi vidí ordinační hodiny, ale nevidí další služby, které musí lékaři absolvovat.
U čeho jste nejvíc museli dělat kompromisy? Tak třeba u zvýšení platů. Nedořešená je i otázka přesčasů, kdy lékařů na Karvinsku není dostatek a za dva roky vyjde směrnice Evropské unie o přesčasové práci. Ta si určitě vyžádá přijetí dalších lékařů. Ale do akce jsme šli s třinácti podmínkami a většinu z nich se podařilo alespoň částečně vyřešit. Proto jsme nakonec přistoupili na ten kompromis.
Co jste si tedy vymohli? Probírala se korupce, vzdělávání lékařů a další. V každém z těchto bodů i v dalších klíčových bodech se podařily částečně zapracovat určité novinky, které by měly pomoci celému zdravotnictví.
O smíru se rozhodlo na poslední chvíli. Věřil jste ještě v domluvu? Přestával jsem věřit a osobně jsem se připravoval na krizový plán. Myslím si, že to vláda a ministerstvo těžce podcenili. Ještě v polovině prosince totiž měli za to, že se k akci přidá jen pár lékařů. Když pak viděli, jaká lékařská síla se chystá odejít, byli překvapeni a začali jednat. V prvních lednových dnech i ti nejvyšší pochopili, že to je problém, a vyhlásili krizový stav. Kdyby to začali řešit už v létě, kdy jsme na problém začali poukazovat, tak mohlo ke smíru dojít daleko dřív.
Co v Karviné reálně hrozilo, kdyby k domluvě nedošlo? Nemocnice by musela výrazně omezit provoz. Musela by přijímat méně pacientů, omezit operace a z větší části zavřít ambulantní provoz. Stejně tak lůžková oddělení by fungovala jen velmi omezeně a dá se říct, že by téměř nepřijímala žádné nové pacienty.
Jak na vaši iniciativu reagovali pacienti? Spousta z nich s vaší akcí nesouhlasila a považovala ji za vydírání. Pacientům jsme už před nějakou dobou začali vysvětlovat, kam by za námi případně měli dojíždět. Všem pacientům jsem říkal, že pan ministr jim zajistí péči a že je k lékaři odveze armádním vrtulníkem. Většina pacientů, se kterými jsem mluvil, nám držela pěsti a věřila, že se nějak domluvíme. Nesetkal jsem se v ordinaci s někým, kdo by mi naši iniciativu třeba nějak vyčítal.
Jak na akci reagovaly zdravotní sestry? Ty mohly přijít o práci, a nakonec jste nesouhlasili ani s tím, aby dostaly část peněz.
Občas došlo mezi lékaři a sestrami k výměnám názoru. Byly sestry, které podporovaly naše úsilí, ale byly i ty, které akci neschvalovaly. My jsme kdysi chtěli, aby se sestry k nám přidaly, k tomu ale nedošlo a akce byla nakonec čistě lékařská. Ohodnocení sester taky není dobré, mají mnoho povinností a jejich postavení se příliš nelepší. V rámci akce Děkujeme, odcházíme jsme upozornili i na tento fakt a věřím, že i ony se dočkají lepších podmínek. My si jich za jejich tvrdou práci ohromně vážíme.
