Pivo, rum, rvačky a muzika. Tancovačky na Písecku stále táhnou

Zábavy na vesnicích jsou podle místních lepší než městské. Všichni se znají, nejezdí na akce autem a alkohol je tam levnější. Sedmička se vypravila na zábavu do Semic.

Je sobota, osm hodin večer. Počasí připomíná spíš podzim. Prší a teploměr ukazuje jen něco kolem patnácti stupňů. Obyvatelé Semic mají přesto skvělou náladu. V obci šest kilometrů od Písku začíná totiž v hospodě U Báby Lišků country bál. Tříčlenná kapela Melodik Písek ladí nástroje a scházejí se první hosté. Rozdíl oproti diskotékám a městským akcím je patrný hned. Všichni se znají. Vítají se, prohodí pár slov. Mladí zabírají stůl u výčepu, starší si sedají do sálu. Za muzikou dorazila i parta z Písku. Po parketu pobíhají zatím jen dva psi.
Za pár minut je hospoda téměř plná, a tak obsluha přináší ještě dva stoly. „Ten vám nesu, abyste měli na čem tancovat, je pevný,“ vtipkuje výčepní.
„Na zábavu chodíme jen do Semic. Do Písku jezdíme tak jednou za rok na maturitní plesy dětí a gymnázia, kde jsem studovala,“ popisuje jedna z prvních návštěvnic René Kudrličková.
Spolu s dalšími lidmi u stolu se shoduje, že venkovské zábavy jsou lepší než městské. „Jsou tu známí, nemusíme jet domů taxíkem, můžu sem přijít v holinkách a přezout se až v hospodě,“ směje se Kudrličková. Přesto mají pocit, že ani zábavy už nejsou, co bývaly. „Lidé se rozdělují podle toho, kdo má kolik peněz. Říkám si, že je to paradox, ale za minulého režimu při sobě všichni drželi víc než teď. Taky jsou ale dneska jiné možnosti. Když vyrazí do Písku, můžou si někde zatancovat skoro každý den,“ přemýšlí Milan Smola. Zajedno je s ním i spoluorganizátorka bálu Petra Kačírková. „Dřív stačilo vyvěsit plakát a přišli všichni. Teď je musíme osobně pozvat. Je to škoda,“ říká. V devět hodin začíná hrát kapela. Na parket se zatím nikdo neodváží, přestože kapela hosty v sále vybízí k tanci při každé písničce. „Koukám, že zatím tu máme spíš koncert,“ dobírá si je zpěvák Vladimír Ciboch. S přibývajícími půllitry piva na stolech ale nálada stoupá a na pecku Michala Tučného Chtěl bych být medvídkem už se to tanečníky v sále jenom hemží. Na parket se hrne i sedmašedesátiletý Jiří Hanus. „Když to šlo, nevynechal jsem žádnou zábavu. Dřív to mělo jinou kulturu. Na zábavy chodili mladí i staří upravení, měli kravaty. Tancovačka na vesnici byla prostě událost. A byla tam legrace. Hajný jednou vprostřed sálu vyskočil, že strhne věnec a místo věnce z něj ženské strhly kalhoty,“ přidává historku k dobru Hanus.
K zábavám patří i rvačky. Co by to bylo za tancovačku, kdyby se na ní chlapi nepoprali, tvrdí místní. „Za mého mládí se prali hlavně vojáci, když se sešly dva odlišné pluky. Někdo někoho vyprovokoval, padla facka a za chvíli se rvala celá hospoda. Prali se také mladí, když šli na zábavu k sousedům. Vždycky to ale dobře dopadlo,“ říká Jiří Hanus. Třicetiletá Olga Andreasová vzpomíná s ostatními na rvačku, která se stala před několika lety při schůzi hasičů. Místní jí říkají semická pračka. „Každý se tenkrát pral s každým. Bylo hodně špinavých, krve, nechyběly utržené rukávy, rozšlapané brýle. Jedna z přítomných žen chodila mezi rváči a polévala je vodou z půllitru. Pak se naštvala a rozbila ho jednomu o hlavu. Druhý den už nikdo o ničem nevěděl,“ vzpomíná mladá žena.
S bitkami má zkušenost i kapela. „První, co v takové chvíli uděláme, je, že držíme varhany. Stojí kolem sto dvaceti tisíc korun. Pak se ženeme někam do ústraní. Někdy lítají i stoly a židle,“ potvrzuje Vladimír Ciboch, který hraje na klávesy, harmoniku a zpívá.
Na zábavu do sousedních vesnic chodí omladina i v dnešní době. „Kolikrát se pak cestou domů hledáme v kukuřici a podobně. Jednou jsem šla z Albrechtic do Klouk v zimě pěšky. V kanadách. Bylo hodně sněhu a měla jsem dva měsíce omrzliny,“ vypráví Andreasová.
Nečekaným zpestřením semické zábavy jsou dvě mladé ženy a muž v dobovém cikánském oblečení. Muž vybírá do klobouku drobné na kapelu a předává je muzikantům. Pak zábava pokračuje. Nálada se s každou další hodinou zvedá. „Dej nám nějaké vitaminy,“ objednává si u výčepu parta žen panáky jablečného Jelzina. Nejčastěji hospodský rozlévá rum, pivo a víno. A tady je znát další rozdíl mezi vesnicí a městem. Ceny jsou totiž mnohem nižší. Malý rum stojí deset korun, velký dvaadvacet. Fernet, přezdívaný podle příchuti Drsoň, nebo Jasoň, dvanáct a šestadvacet. Velké pivo vyjde na devatenáct korun.
Kolem půlnoci přichází další překvapení. Ohnivá show. „Dnes tu měly být přes den koňské závody. Kvůli špatnému počasí jsme je přesunuli. Tuto část programu jsme proto domluvili aspoň do hospody,“ vysvětluje Petra Kačírková. V půl třetí ráno zábava končí. Semické čeká další tancovačka zanedlouho. Dožínková. Na oslavu skončených žní. Jediné, co místní mrzí, je, že nemají kulturní dům. Před lety ho totiž koupil soukromník, fungoval ale jen jeden rok. Pak majitel objekt zavřel. Semičtí si ale poradili. Předělali bývalou školu na hospodu. V té si užívají i silvestrovské akce. „Jako dítě jsem se chodil do semické školy učit, teď tam chodím na pivo,“ uzavírá Jiří Hanus.