V roce 1989 se zvedla železná opona a odhalila Prahu. Prahu ponurou, melancholickou, Prahu omšelou, Prahu Kafkovu. My, budoucí autoři „velkého amerického románu“, jsme sbalili svých pět švestek do batůžků, dali výpověď a s průvodcem Lonely Planet odjeli do Prahy hledat Kafku. A našli jsme ho.
Jeho smutné černé oči nás sledovaly na zastávkách tramvají, ze zdi stanice metra Malostranská a z triček turistů. Na Starém Městě se každý druhý podnik pyšnil jeho přízní. Jeho stín se objevil i v inzerátu vodky. Ten stín jsme znali. Toulal se s námi noční Prahou a stěžoval si, že mu to psaní taky nejde. Vysedával s námi v zakouřených barech nad sklenicí absintu. A když jsme náhodou něco napsali a předčítali jsme to svým spolurádoby-autorům v Globeu, seděl vzadu sám u stolu, hlavu trochu nakloněnou a poslouchal. A pak jsem slyšela, že Kafka chodil do Občanské plovárny. Plavat. Cože? Ten melancholický samotář plaval? A jak? Prsa, kraula, znak? A to nosil ty legrační plavky?
Představa Kafky na vlnách Vltavy mě dokonale rozhodila. Co byl vlastně zač, ten záhadný Pražák? Kam doopravdy chodil? A proč? Musela jsem to zjistit. Ne vyšťourat každé místo, kde kdy usedl u stolu – to by vskutku nešlo, protože Kafka byl flamendr non plus ultra –, ale najít místa, která mu dávala sílu, a i ta, která mu ji brala. Ale jak? Jeho deníky mi moc nepomohly. Dokázal popsat dojem, který na něho určité místo udělalo, ale kde to bylo, to už nenapsal.
Psané průvodce „Kafkovou“ Prahou byly jen seznamy míst, kde bydlel nebo pracoval. A drahá exkurze „Kafkovou“ Prahou ani neopustila Staré Město. Zachránil mě životopis Kafky od jeho nejbližšího přítele Maxe Broda. Ten Kafku viděl „v akci“ – věděl, jaký byl.
Tedy abstinent a nekuřák, takže žádný absint a cigára. Zadruhé nebyl melancholik a už vůbec ne samotář. Byl šarmantní a měl mnoho přátel. Zatřetí měl ocelově modré, ne černé oči. A také byl velmi hezký, vysoký a štíhlý, měl husté černé vlasy, rovný nos, smyslné rty a odstálé uši, které mu však na kráse neubíraly – naopak.
Podle Broda na něj ženy letěly. A ten to musel vědět, ten u toho byl. On Kafku chápal nejlépe. Lépe než přízemní Felice Bauerová. Lépe než Milena Jesenská: jejich vztah se odehrával v dopisech. Snad jen Dora Diamantová ho pochopila: zemřel jí v náručí. Ale nepředbíhejme. Vydejme se s mladým a charismatickým JUDr. Kafkou do jeho Prahy.
—
Náměstí republiky 5: Prašná brána.
Brod tu denně na Kafku čekal po práci. A čekal, a čekal… Měli jsme z úřadu domů stejnou cestu. Tak jsem den co den na Franze ve dvě hodiny odpoledne čekával u Prašné brány … Franz přicházel vždy později než já, míval v úřadě ještě práci nebo se zapovídal s kolegy – s kručícím žaludkem jsem chodil sem tam jako patrola, ale zlost rychle vyprchala, když se vynořila přítelova vysoká štíhlá postava, většinou s rozpačitým úsměvem, který naznačoval jeho nesmírný úlek, ba zděšení nad tím, že se tak opozdil. Ruku přitom držel na srdci. „Jsem nevinen,“ značilo to gesto. A nadto přihnal se klusem, takže jsem mu opravdu nemohl říci nic vyčítavého… (str. 70)
—
Na poříčí 7 – Všeobecná úrazová pojišťovna.
Kafka zde pracoval dvanáct let. Dnes je tu Hotel Century Old Town a pod točitým schodištěm, které brával po dvou, se mračí jeho busta. Místo mu vyhovovalo, protože mohl pracovat souvisle od rána a odpoledne měl volná na psaní. Ale i on měl v práci „průšvihy“.
Brod píše: Jednou za mnou přišel celý rozčilený. Prý vyvedl zlý kousek, který ho možná připraví o to krásné, s takovou námahou sehnané místo … Byl totiž jmenován koncipistou. Vysoký pán z představenstva pojišťovny zavolal prý nové koncipisty k sobě a měl k nim tak slavnostní, otcovsky vroucnou řeč, že Franz naráz vyprskl v smích a ne a ne se uklidnit. – Načrtl jsem spolu s Franzem, který nebyl k utěšení, omluvný dopis vysokému úředníkovi, ze kterého se naštěstí vyklubal docela rozumný exemplář se smyslem pro humor. (Str. 94)
—
Často navštěvoval biograf Grand Théatre Bio Elite hned vedle, kde filmy doslova hltal:
V kině. Brečím. „Lolotka“. Hodný farář. Malé jízdní kolo. Smíření rodičů. Předtím smutný film „Neštěstí v docích“, potom veselý „Konečně sám“. Jsem dočista prázdný a beze smyslu, kolemjedoucí elektrika má živého smyslu víc. (Deník 20. 11. 1913)
—
Z práce to měl kousek na státní (Masarykovo) nádraží.
Skoro každý večer chodím na státní nádraží, dneska, protože pršelo, jsem přecházel půl hodiny sem tam halou. Kluk, který ustavičně jedl cukroví z automatů. Rukou si zajede do kapsy, vytáhne z ní spoustu drobných mincí, ledabyle je vhodí do otvoru, při polykání si čte nápisy, jednotlivé kousky mu padají, sbírá je ze špinavé podlahy a strká rovnou do pusy. (Deník, 10. 9. 1913)
—
Hned naproti byla „jeho“ kavárna. Dlážděná 14/6 – Kavárna Arco.
Zde poznal svou „velikou lásku“, Milenu Jesenskou. Byla, bohužel, nešťastně vdaná a nechtěla to změnit. „Es werfelt, es brodelt, es kafkat und kischt,“ napsal vídeňský redaktor Karl Kraus o Arcu, baště německých intelektuálů neboli „Arconautů“ Maxe Broda, Franzů Werfela a Kafky a „zuřivého reportéra“ Egona Erwina Kische.
Tajně sem chodili i čeští intelektuálové z Unionky, protože vrchní, pan Počta, nabízel drahé zahraniční umělecké revue. Vrchní v Unionce pan Patera to nelibě nesl a chodíval do Arca lovit přeběhlíky. Když zde nějakého načapal, řekl mu: „U mne jsou mrtvý muž, pane.“
Do Unionky na Ferdinandově třídě (Národní), kde Češi i Němci svorně skláněli hlavy nad „maglajzem“ (tureckou kávou), si Kafka chodil pohovořit česky. Naše řeč, kterou mluvil plynně, „byla jeho srdci bližší“ než němčina. Dnes by Unionku marně hledal. Komunisté ji v roce 1948 zbourali – bohudík rok po smrti pana Patery.
I nad Arcem by dnes (nejen) Kafka zaplakal. Z kavárny si ministerstvo vnitra udělalo jídelnu. Sice ji restaurovalo, ale na dveřích je cedule: „Vchod do výdejny z Dlážděné ulice.“ Kdo nahlédne dovnitř, uvidí jen bezduchou maketu ztracené slávy. Radši to nedělejte.
—
Kavárna Louvre, hned naproti, ale přežila.
Zde se scházel kroužek Franze Brentana, ze kterého Kafka demonstrativně vystoupil, když byl Brod kvůli ironickému fejetonu vyloučen. Do Louvru ale chodil dál.
—
Mariánské hradby 52/1, Belvedér a Chotkovy sady.
V odpoledních hodinách byste ho tu našli na lavičce s knížkou. I v noci sem chodil.
Včera večer u Belvederu, pod hvězdami. (Deník 13. 8. 1913) Miloval pražskou přírodu a rád zahradničil. Brod ho učil roubovat stromy v Pomologickém ústavu v Tróji a v zelinářské zahradě pana Nováka na Slupi – snad byl tam, kde je Botanická zahrada – si léčil nervy, ne vždy úspěšně:
Historka zahradníkovy dcery, jež mě předevčírem vytrhla z práce. Já, který si touto prací chci léčit neurastenii, musím vyslechnout, že bratr té slečny … se přede dvěma měsíci ve věku 28 let z melancholie otrávil. (Deník, 2. 5. 1913)
Hlavně se léčil chůzí. Rád dělal kolečko přes Prašný most na Hrad a zpátky přes Chotkovy sady a Zámecké schody. O víkendech tahal své kamarády ven, za Prahu.
Brod píše: Některé léto jsme každou neděli dělali velké pěší túry … Mašírovali jsme sedm až osm hodin denně. K tomu patřilo koupání ve volné přírodě, v řekách a potocích. Plavali jsme, celé hodiny jsme se slunili, byli jsme otužilí. (str. 107)
—
V noci Kafka také chodil, ale ne do parků… Kamzíkova 6 – U Červeného páva.
Zde býval salon s „dámskou obsluhou“ U Goldschmiedů, neboli „Gogo“. Noviny tvrdí, že sem Kafka chodil. A proč ne? Chodila sem celá Praha a půl Vídně, od E. E. Kische až po posledního rakouského císaře Karla I.
Záměrně chodím uličkami, kde jsou děvky. Vzrušuje mě to chození kolem nich, ta vzdálená, ale přece jen existující možnost s jednou jít… (Deník, 19. 11. 2013)
Měl „veselé“ ženy rád. V orientálním baru Trocadero, v Náplavní ulici 7 (dnes je tam čajovna), se zamiloval do subretky Hansi Szokollové, o které řekl, že se „přes její tělo přehnaly celé regimenty kavalérie“.
—
Prý chodil i do Kabaretu Montmartre v Řetězové ulici, kde zase řádila česká bohéma.
Jaroslav Hašek tu přespával na lavičce v kuchyni a Kisch, který nesměl nikde chybět, zde předvedl první tango v Praze. Kafka rozhodně netancoval tango – neměl totiž vůbec hudební sluch. Dnes je z tohoto bouřlivého šantánu počestná, příjemně omšelá a hlavně tichá kavárna.
—
Bořivojova 27: Vybydlený žižkovský činžák.
Rozbitá okna mrtvě zírají na pusté sídliště. Nad vchodovými dveřmi cení zuby antický bůh. Kafka zde vlastnil se svým švagrem továrnu. Zaručil se za ni celým jměním, a ještě přesvědčil otce a strýce, aby do podniku investovali.
Byla to katastrofa. Kafku si lze představit jako zahradníka nebo milovníka, ale v žádném případě ne jako továrníka.
Proč jsem dopustil, aby si mě zavázali, že tam budu odpoledne pracovat. Nikdo mě nenutí násilím, jedině otec výčitkami, Karel (švagr) mlčením a moje vědomí viny. Nic o té továrně nevím a dnes ráno jsem při komisionální prohlídce postával kolem zbytečně a jako zpráskaný… (Deník, 28. 12. 1911)
Prosil rodiče o zproštění ze závazku, ale byli neoblomní. I jeho věrná sestra Ottla se proti němu postavila. V té době psal Proměnu, román o muži, který se promění ve velkého brouka. Když se ho zřekne i jeho hodná sestra, umírá hrdina žalem. V roce 1917 podnik zkrachoval. Pro Kafku to bylo příliš pozdě: továrna totiž vyráběla pro plíce zkázonosný azbest, který tak notně přispěl k jeho předčasnému úmrtí.
—
Jilská 2/Skořepka 1: Byt Maxe Broda v domě U Bechyňů.
Kafka sem dne 13. srpna 1912 přinesl soubor povídek. Na návštěvě byla Brodova příbuzná Felice Bauerová. Berlínská úřednice nebyla krásná ani duchaplná, ale na Kafku udělala okamžitý dojem. Do deníku napsal:
„Když jsem 13. VIII. přišel k Brodovi, seděla u stolu…. Když jsem si sedal, podíval jsem se na ni poprvé pozorněji, když jsem seděl, byl můj úsudek už nezvratný.“
Nebyl to šťastný vztah. Zasnoubili se, ale Kafka se bál, že mu manželství znemožní psaní, a Felice, která hlavně chtěla, „aby všechno klapalo“, byla stále víc zmatená z jeho dlouhých, hloubavých dopisů.
Vyslala tedy svou kamarádku Grethe Blochovou do Prahy coby zprostředkovatelku. S Kafkou se poprvé setkali 6. 11. 1913 v Hotelu Schwarzes Ross (dnes je tu Česká národní banka) a vznikla mezi nimi „živá korespondence“. Prostě s ní flirtoval. Grethe nenapadlo nic lepšího než Felice jeho dopisy ukázat a ta zasnoubení zrušila.
V roce 1917 se s Felice znovu zasnoubil. Ale když byla svatba na spadnutí, přišla diagnóza tuberkulózy. „Má hlava se za mými zády domluvila s plícemi,“ napsal Kafka. Zasnoubení zrušil v prosinci 1917.
Brod píše: 27. prosince přišel Franz ke mně do úřadu. Prý aby si na chvilku odpočinul. Vyprovodil právě F. na dráhu. Jeho tvář byla bledá, tvrdá a přísná. Ale najednou se rozplakal… (Brod, str. 177)
Z té lásky zbylo literární dílo Dopisy Felicii a dům U Bechyňů. Dnes patří mezinárodní investorské společnosti Coast Capital Partners, která tu buduje luxusní „rezidenční palác Jilská II“.
—
Zlatá ulička 22. Zde konečně našel Kafka klid k psaní.
Dlouho bydlel v Celetné ul. 602/ 3 u rodičů, kteří pro jeho vášeň neměli pochopení. Třenice vyústily v Kafkově Dopise otci, kde mu vyčetl každičkou křivdu. (Otec ho nikdy nedostal.)
Později často měnil byt. Byl totiž mimořádně citlivý na hluk.
Domek ve Zlaté uličce pronajala jeho sestra Ottla, a ze začátku se mu nelíbil.
Tak malý, tak špinavý, tak neobyvatelný se všemi možnými nedostatky. Ale Ottla na tom trvala. Ze začátku to mělo spoustu chyb. Dnes mi to naprosto vyhovuje. (Dopisy Felicii)
Nosil si tam večeři a býval tam do půlnoci. Potom se vracel po starých zámeckých schodech do spícího města.
—
U Plovárny 8.
Bezpočet krásných chvil jsme strávili na prknech pražských lázní, v člunech na Vltavě, lezeckými kousky na mlýnských jezech v řece… Obdivoval jsem Franzovo plavecké a veslařské umění, zvlášť obratně řídil takzvanou „potápku“… Měl zvláštní způsob ponechat druhého v krkolomných situacích se skoro krutým úsměvem (značil asi: „Pomoz si sám“) osudu. (Brod, str. 103)
Dnes by si tu nezaplavali. Je tu drahá thajská restaurace a diskotéka. Po jezech a „potápkách“ je veta. Zbyla jen klasicistní budova a řeka. A i ta se, díky přehradám, změnila – je teď mnohem studenější.
Kafka se tu naučil plavat. A kdo ho to naučil? Otec. Otec, kterého se celý život bál, ho sem bral každou neděli:
Byl jsem stísněn už jen Tvou pouhou tělesností. Pamatuji se třeba na to, jak jsme se občas svlékali spolu v jedné kabině. Já hubený, slabý, tenký. Ty silný, velký, široký. Už v kabině jsem si připadal žalostně, a to nikoli jen před Tebou, nýbrž před celým světem, protože Tebou jsem poměřoval všechno… (Dopis otci)
Přece ale si na ta nedělní odpoledne zachoval hezkou vzpomínku. Ze sanatoria v Kierlingu u Vídně, dne 2. 6. 1924, napsal rodičům:
Bylo by to pěkné být spolu pár dní v míru a pokoji v nějaké pěkné krajině. A potom si zajít na pivíčko. … Ostatně, jak si teď v těch vedrech často vzpomínám, bývali jsme kdysi už společně pivaři, před mnoha lety, když mě tatínek brával s sebou na občanskou plovárnu….
Druhý den zemřel.
—
Mnoho let po jeho smrti dostal Brod opis dopisu, který napsala před smrtí Grethe Blochová:
… Navštívila jsem hrob muže, který pro mne tak nesmírně mnoho znamenal, zemřel v roce 1924 … Byl otcem mého chlapce, který umřel náhle v Mnichově roku 1921 v necelých sedmi letech… Kafkovi o synovi neřekla.
