Pletení pomlázky bolí, ale stojí za to
V zubrnickém skanzenu bylo na víkendové velikonoční akci živo. Přijeli i proutkaři. „Naučíte mě plést pomlázku?“ zeptal jsem se. Žádný problém – z kolika prutů? Ukazují mi pořádného tatara z jedenácti. Nakonec raději volíme základní osmiprutový typ.
„Pruty se srovnají od nejslabšího konce, tedy od špičky,“ ukazuje Jaroslav Prášil z ústecké univerzity, který se výuky ujal. Nožíkem podélně rozřízne další prut a pevně s ním sváže a omotá tlustší konce tak, že vznikne držadlo. Pak vezme do každé ruky čtyři pruty a zkušeně je prohazuje. „Horní prut z jedné ruky dáte doprostřed mezi pruty v druhé ruce a spodem protáhnete nazpátek. Utáhnete a pokračujete z druhé strany,“ vysvětluje.
Vypadá to jednoduše. Každou chvíli se ale zarazím. Má teď přijít prut zleva, nebo zprava? Nakonec si odříkávám. Levá, pravá, levá, pravá. Přesto mě profesor Prášil v půlce zarazí: „Někde je chyba.“ A kus pracně vyrobené pomlázky mi zase rozplete.
Zbývá ještě třetina, a mě už bolí dlaně. Musím je protřepávat. Poslední centimetry jsou nekonečné. Titěrné proutky se kříží a pomlázka nepřibývá. Konečně jsem v cíli. Aspoň mi to tak připadá, protože volné proutky už není jak držet. Profesor Prášil ale se shovívavým úsměvem doplete ještě kus.
Uplést třičtvrtěmetrovou pomlázku trvalo asi deset minut. I když šlo o první pokus, pomlázky z obchodů se s ní nemohou rovnat. Jsou pletené narychlo, neutažené a proti pružné pomlázce z čerstvých vrbových proutků vypadají jako klacky.
