Plnit přikázání je těžké i pro biskupa
Když před dvanácti lety přijel do Hradce Králové papež Jan Pavel II., byla to pro město taková událost, že na počest svatého otce radní později pojmenovali náměstí. Za necelý měsíc navštíví Čechy jeho nástupce v čele katolické církve – Benedikt XVI. A přestože se zdejšímu kraji vyhne, tisíce lidí z hradecké diecéze ho netrpělivě očekávají.
„I když Hradec tentokrát papež během své cesty po Čechách vynechá, objednalo si v naší diecézi místenky na jeho mše přes deset tisíc lidí. To je druhý největší počet – hned po Praze, kde bude. Ze zkušeností z minulé návštěvy víme, že mnozí se ještě přihlásí těsně před příjezdem Svatého otce,“ říká biskup Dominik Duka.
Jak vzpomínáte na návštěvu předešlého papeže Jana Pavla II. v Hradci?
Byla to jedna z jeho posledních cest vůbec. Na město přitáhla pozornost světových médií. Tenkrát měla návštěva v Hradci své silné důvody.
Jaké?
Byl to jubilejní rok úmrtí prvního pražského biskupa české krve svatého Vojtěcha, jehož život je úzce spjat i s naším městem. Přítomnost muže, který ovlivnil dějiny Evropy, se odráží v názvech některých zdejších budov. Vojtěch neboli Adalbert – proto Adalbertinum, Nové Adalbertinum nebo Aldis.
Neuvažoval jste, že do Hradce pozvete i Benedikta XVI.?
Současný papež nastoupil v pozdním věku a musíme ho šetřit. Při plánování jeho cesty jsme vycházeli z toho, že Svatý otec zcela jistě musí navštívit Prahu. Nepodařilo se nám to vloni, kdy probíhaly jubilejní svatováclavské oslavy, takže letos to za nimi bude krásná tečka. Pochopitelně navštíví Starou Boleslav, místo zavraždění svatého Václava a pak pojede na Moravu do Brna. Navíc papež přijíždí ve dvacátém výročí návratu svobody a demokracie do naší země.
Rok svobody má jistě velký význam i pro vás osobně.
Určitě. Většinu života jsem prožil v nesvobodě. Narodil jsem se v Hradci za protektorátu. Otec byl v anglické armádě a my s maminkou jsme zde zůstali vlastně jako rukojmí. Pak přišli komunisté. Já, místo toho, abych jako kluk podnikal výlety, jezdil jsem po kriminálech, kam tátu zavřeli. No a v osmdesátých letech jsem se do vězení dostal sám, ale to už ty podmínky byly zcela odlišné než v padesátých letech. Nejtěžší věcí ve vězení pro mě byl Kristův požadavek, milujte své nepřátele. Hezky se to povídá, když vás nikdo nesužuje, ale jiné to pak je, když po vás „plivou“.
Komunisté vás věznili za samizdat a za působení v tajném dominikánském řádu. Do jaké míry se podle vás tehdejší režim podepsal na dnešním malém počtu věřících v Česku?
Kořeny toho jsou podle mě ještě hlubší. Samozřejmě za totality hrozilo věřícím skutečné pronásledování. Mnoho rodin tak raději ustoupilo od náboženské výchovy svých dětí. V devadesátých letech pak chyběla mladá generace, která by byla vychovávána ve víře. Navíc starší lidé odcházeli, jak my říkáme, na věčnost a věřících tedy skutečně ubylo. Jinak bych to ovšem neviděl zas tak černě. O Hradci Králové se oprávněně říkalo, že je baštou komunismu, ale za dvacet let svobody se mentalita lidí hodně proměnila. Na bohoslužbách dnes máme delší dobu stejný počet příchozích.
Ale věřících nepřibývá. Obzvlášť mezi mladými.
To je pravda. Máme velký dluh ve výuce náboženství. Nedokázali jsme se přizpůsobit současným trendům. Zvláště dospívajícím chlapcům se náboženství zdá málo atraktivní a dobrodružné. To je potřeba změnit. Máme tým pracovníků, který hledá cesty, jak náboženství mladým zpřístupnit.
Přiznáváte tedy chybu ve vlastních řadách?
Ano. My duchovní, kteří se snažíme přivést lidi k víře, jsme častokrát svými nedomyšlenými a špatnými kroky sami velkou překážkou pro její přijetí. Selhání člověka, který zastupuje církev, je mnohem bolestnější než cokoliv jiného. Na druhou stranu, když se kněz snaží, tak výsledek je vidět i na všedním životě lidí v okolí.
