Po Mukově smrti zapálil svíčku a seděl u ní až do rána

Kdyby hokejisté nezískali mistry světa, mohl tu zpěvák Petr Muk ještě být. O tom je skálopevně přesvědčený jeho čtyřiatřicetiletý fanoušek Petr Sádlo ze Strakonic, o kterém spoluzakladatel Oceánu Jan Vozáry prohlásil, že je „největším Oceánistou.“
O Mukovi, Oceánu i Shalomu ví Sádlo skoro všechno. Dvacet let jim byl v patách. Muk byl jeho vzor a idol. Stylizoval se do jeho chování a oblékání, jako on miloval Depeche Mode.
„Péťa Muk byl v pražské O2 aréně na koncertu Kiss a odtud jel taxíkem domů. Když viděl, že Praha slaví vítězství hokejistů, nechal se vysadit někde v centru, aby se připojil k oslavujícímu davu. Pak se přesunul do jeho oblíbené restaurace U Tygra. A asi vypil víc, než měl,“ říká posmutněle Petr Sádlo. I on v euforii z vydřeného vítězství zapíjel zlatou medaili. Až do rána. Kolem desáté přišla zpráva od kamarádky z Prahy. Nejhorší v jeho životě. Petr Muk je mrtvý. Kdyby nemusel ten den do práce, nezvládl by to.
Strakonický fanoušek hned mluvil s Mukovým manažerem. Ten popisoval poslední den slavného zpěváka jako šťastný. S radostí malého kluka se prý Muk těšil na koncert Kiss i na to, že naši hokejisté budou mistry světa.
„V den úmrtí plakalo pro Péťu celé nebe. Na balkoně mi spadl květník s tújí, to muselo být symbolické, nikdy předtím se to nestalo,“ smutní Petr Sádlo. Dva měsíce od Mukovy smrti 24. července pojede s kyticí na jeho hrob do Krumlova. Od čtrnácti let byl frontman kapely Oceán i pozdějšího Shalomu součástí Sádlova života. Teď mu na zpěváka zbyly jen vzpomínky, fotografie a poslední podepsané cédéčko V bludišti dnů, které mu Muk poslal.
Naživo se poprvé s Mukem a kapelou setkal v jednadevadesátém roce, kdy ho vzal starší brácha na koncert Oceánu Pyramida snů na strakonickém hradě. „Podepsal se mi na ruku, byl jsem z toho hotovej. Od té doby jsem jejich muzice propadl,“ vzpomíná. Tragédií pro fanouška bylo, když mu otec strhal všechny podepsané plakáty kapely, které měl navěšené ve svém pokoji. Chtěl synovi zatrhnout pozdní návraty. Bál se, že stylizování se do Mukova nastupujícího novoromantismu a zálibu v černé barvě přehání. Sádlo těžce nesl, když v dvaadevadesátém roce kapela Oceán skončila. S kamarády z Plzně sepsali petici a sehnali tisícovku podpisů. Chtěli, aby hudebníci znovu obnovili Oceán. Nestalo se. „Petr Muk to nikdy nechtěl. Potřebovali si dát pauzu. I později se o Oceánu odmítal jakkoliv bavit,“ vzpomíná jeho obdivovatel. Ve dvaadevadesátém roce Petr Muk přišel s kapelou Shalom. Ponořil se do duchovna. Vyzpíval, co chtěl, a víc než v Oceánu se podílel na autorství. I to skončilo, když se o několik let později vydal na sólovou dráhu. Podruhé potkal Sádlo Muka v roce 2001 na diskotéce v Cehnicích. Vystupoval tam v rámci turné Jizvy lásky Tour. Od své spolupracovnice z Bílska měl vokalistce Míše Klimkové vyřídit pozdrav. „Míšu to moc potěšilo a pozvala mě dál. Petr se mě ptal, odkud jsem, jak se jmenuju. Dali jsme si panáka a začalo naše přátelství,“ pokračuje s osobní zpovědí.
Od té doby nevynechal jediný Mukův koncert. Buď přišel už na zvukovou zkoušku, nebo se s kapelou setkával po koncertě v zákulisí. Měl volnou vstupenku na všechna vystoupení. „Petr mi dal číslo na mobil a čas od času jsme si volali. Klidně i v jednu nebo ve dvě v noci. Buď jsem měl něco na srdci já, nebo Petr a potřebovali jsme, aby nás ten druhý jen vyslechl. Také jsme probírali jeho další turné,“ říká.
Se svými osobními problémy se Petr Muk svému okolí nesvěřoval. V období mezi Shalomem a odchodem na sólovou dráhu trpěl depresemi. Schovával se, nechodil mezi lidi. „Nikdy se se mnou o svých depresích ani maniodepresivní psychóze nebavil. Věděl jsem, že se pokoušel o sebevraždu, ale netušil jsem, jak mu pomoci,“ říká Sádlo.
V roce 2005 se rozpadl jeho vztah s partnerkou Míšou Klimkovou. Pak začal Muk žít se svou slovenskou fanynkou Evou Hejčíkovou, se kterou se poznali při předchozích natáčeních v Bratislavě.
Chlapské přátelství ochabovalo po 1. dubnu 2006, kdy se Muk oženil. Změnil si telefon, nevyhledával tolik kamarády a věnoval se rodině. „O nové číslo jsem si už neříkal. Vypadal šťastně. Eva mu pomáhala i psychicky. Měl jsem pocit, že neměla ráda popularitu, chtěla ho ochránit a táhla ho trochu do ústraní. Nikdy spolu nikam moc nechodili,“ popisuje končící přátelství Sádlo.
Po jednom vystoupení v roce 2006 se dověděl, že čekají dítě. „Petr se strašně moc těšil. Pak jsem jeho Noemi viděl na koncertu v Příbrami v roce 2007. Dokonce mi ji nechal na chvíli pohlídat, když se potřeboval převléknout,“ vzpomíná. Muk byl na vrcholu. Žil vedle ženy, kterou miloval, dotočil novou desku, pracovně se mu dařilo. Přesto měl těžké deprese, byl vyčerpaný. Byla na něm znát únava. Petr Sádlo a jeho idol se vídali jen na koncertech, věděli o sobě prostřednictvím Mukova pražského „fanklubáka“ Františka Turka. Přesto Sádla těšily i obyčejné věci. „Koupil jsem si třeba boty, bíločerné depešácké steelky. Pak jsem viděl Petrovo poslední cédéčko V bludišti snů a na jeho obalu měl ty samé boty, co já. Vzkázal jsem mu: Petře, koupil jsem si stejné boty, jako máš ty. Napsal mi, jak ho to těší. To byl náš poslední vzkaz,“ popisuje.
Pak už byl jen na rozloučení 3. června v divadle Brodway v Praze. Mukova žena tam nebyla, protože rodina a nejbližší příbuzní měli ve stejnou dobu pohřeb v Českém Krumlově. Kvůli novinářům.
Petru Sádlovi se stále vybavují situace, kdy se s Mukem setkávali. Fascinovalo ho, že Muk nikdy nepřehlížel své fanoušky a známé ani na koncertech.
„Stávalo se, že vyzýval publikum, aby se víc odvázalo. Podíval se do prvních řad a z pódia třeba řekl: Pítrs, na tebe to taky platí,“ usmívá se nad vzpomínkami Sádlo.
Ač populární, souhlasil i s takovými maličkostmi, jako bylo přání Sádlovu spolupracovníkovi k narozeninám. „Slavil šedesátku a já jsem mu dal dárek. Telefonickou gratulaci od Petra Muka. Popřál mu a hovořili spolu asi čtvrt hodiny. To mě hřálo u srdce, byl to nezapomenutelný zážitek,“ říká. Přál by si, aby oceánská parta pokračovala. Doufá, že se třeba objeví někdo s podobným hlasem jako měl Muk. „Ztratil jsem vzor, je ve mě prázdno, smutek a bolest. Můj den začíná jeho cédéčky. Pouštím je i v autě. Všechny písničky znám nazpaměť. Takový hlas už nikdo mít nebude,“ bojí se. Všichni Mukovi skalní příznivci se scházejí dál. Naposled měli vzpomínkový večer v kempu u Putimi 10. července. Další budou ve Vozáryově klubu Fabrika v Českých Budějovicích. „Chceme si ho pořád připomínat a doufat, že možná s návratem Oceánu vstane z mrtvých,“ končí své vyznání Petr Sádlo.