Po pásu přijela tři kila masa

Žlutý kontejner rovná se plasty. Modrý je na papír, zelený na barevné sklo. Tohle učí děti už v mateřské školce. Když si ale člověk stoupne k dotřiďovací lince, nestačí se divit, co všechno jsou lidé schopni do nádob nacpat. Od plen až po mrtvá zvířata. Redaktorka Sedmičky se přesvědčila na vlastní oči, že za třídění by si někteří jedničku určitě nezasloužili.
Když přijíždíme se šéfem odboru životního prostředí Miloslavem Šatrou na píseckou třídičku komunálního odpadu, první, co se mi vybaví, je dětský koutek. U haly totiž stojí bagr a velikou lžící se přehrabuje v hromadě něčeho barevného. Vypadá to jako duhové balonky. Jsou to plastové lahve, které svezlo auto z kontejnerů. Právě přijelo kolem dvou a půl tun plastů. Když se dívám na horu velkou jak náklaďák, říkám si, že lidé třídí. „Slyšíte to cinkání? To je sklo. Možná také nějaké železo,“ vyvede mě z omylu Šatra. Spousta obalů má víčka. To prý nevadí, horší je, že nejsou zmačkané. „Když naplníte kontejner neslisovanými obaly, vejde se jich tam jen třetina. Kdyby na to lidé víc dbali, mohli bychom nádoby na plast vysypávat místo jednou nebo dvakrát do týdne jen jednou do měsíce,“ srovnává průvodce. Vcházíme do haly, kde se válí spousta barevného papíru. Téměř samé letáky. V haldě listů s nápisem akce ale leží také Sedmička. Tady ji dělníci společně s dalším papírem oddělí od kartonu a hodí do lisu.
Než zjistím, co s papírem udělá tlak osmdesáti tun, jdeme se podívat k dotřiďovacímu pásu. Připomíná třídičku brambor. Na každé straně stojí dvě ženy a z jedoucího pásu vyndávají zvlášť bílé, zelené, modré lahve a směsný plast. To jsou třeba přepravky nebo dětské hračky. I když se mi zdálo, že hromada PET lahví, kterou přivezlo auto, je rozztříděná dobře, tady se přesvědčím o opaku. Po pásu jedou zaprášené papírové pytle, snad od cementu. A hned za nimi rozbitá varná konev. „To ještě nic není. Lidé do kontejnerů házejí, co se tam vejde. Suť, použité dětské pleny. Našli jsme tam i mrtvá zvířata. Naposledy koťata, předtím slepice,“ popisuje Hana Teplá. Jednou prý přijely asi tři kila kuřecích křídel. „Pak že se mají lidé špatně,“ hodnotí ženy.
U pásu je teplo, pracovnice jsou tu zavřené. To muži, kteří třídí papír, dělají venku. Všichni pracují v rukavicích, roušky ale nemá nikdo. Není tu ani cítit žádný zápach.
Štěpánka Bicanová dělá na třídičce teprve od prosince. Není to prý těžká práce, člověk si jen musí zvyknout, kam co hodit. „Ale záda bolí, to jo. I nohy,“ připouští a pokračuje na svačinu.
To už stojím u lisu, ze kterého vylézají velké balíky slisovaných surovin. „Když jsou v nich plasty, můžou mít kolem osmdesáti i sto padesáti kil. Zase záleží na tom, jestli jsou smáčknuté,“ vysvětluje Šatra. Ani lis nedokáže vzduch z lahví uprostřed balíku vytlačit.
Tříděný odpad je připravený k odvozu. Lidé teď pracují na dvě směny, protože ceny plastů kvůli vyšší ceně ropy stouply. Za bílý plast dostalo v roce 1997 město čtyřicet halířů. Dobrá cena je mezi šesti a sedmi korunami, ale dnes má hodnotu patnácti. Zelené a modré PETky jsou tak o čtyři koruny levnější. O balíky má zájem kolem pěti odběratelů. „Dostane je samozřejmě ten, kdo nabídne lepší cenu,“ uzavírá Šatra.