Po povodni: Málo pomocných rukou
Kráčíme kolem koryta říčky Bystrá v Benešově nad Ploučnicí. Potok je pohodlně usazený v kamenném korytě a tváří se nevinně. Nic nenasvědčuje tomu, že před dvěma týdny měl o čtyři metry víc, valil se do ulic a domů a hnal před sebou jejich obyvatele. Mezi nimi i rodinu Loudových.
„To se nedá popsat, to člověk musí zažít,“ říká dvaaosmdesátiletá Marie Loudová, které povodeň zaplavila přízemní byt. Její slova dokazuje i zeď kolem domu osekaná až ke vstupním zárubním. Po čtyřiceti letech klidného bydlení se potok Bystrá poprvé tolik rozvodnil.
Když redakce Sedmičky nabídla svoji pomocnou sílu, Loudovi vděčně přijali. „Potřebujeme každou ruku,“ reagovali.
Dům s popraskanými zdmi vypadá jak po zemětřesení. Voda porušila vnitřní klenbu domu, takže se Loudovým propadl strop v prvním patře. Voda zlikvidovala mrazák plný masa, skleníky v zahradě, kůlnu a garáž i s autem.
Milan Louda, syn Marie Loudové, ukazuje zdevastovaný vnitřek domu. Novou část stropu už stačil se zedníky podložit podpěrami, zbývá zalít horní vrstvu betonem.
V půl desáté začínáme míchat první várku malty. Od sousedů přichází další dobrovolníci Pavel a Martin Vitnerovi, kteří pomáhají Loudovým opravovat dům už šestý den. Kromě nich pomáhá ještě vnuk Marie Loudové, který nabírá lopatou stavební hmotu do kbelíků.
Práce jde pomalu, nakládáme si maximálně dvě lopaty.
„Ani se to nezdá, ale jeden kbelík váží kolem dvaceti kilogramů. Půl dne nošení a člověk už pomalu necítí ruce,“ říká Milan Louda mladší a každému už zkušeně naloží přesně po dvou porcích betonu. Víc ani nezkoušíme unést, všichni totiž šetříme silami. Musíme nanést patnácticentimetrovou vrstvu betonu na plochu dvanácti metrů čtverečních. Kbelíky přitom vynášíme po schodech až do prvního patra.
V poledne si dáváme první větší oddych a pauzu na oběd. V provizorním přístřešku, který zbyl po vytopené kůlně, nám manželka Milana Loudy servíruje domácí guláš. Přijde řeč i na osudný den.
„Všechno se seběhlo tak rychle. Sotva jsme pobrali to nejnutnější a přihnala se voda,“ říká Marie Loudová. Pavel Vitner dodává: „V půl čtvrté bylo koryto plné vody. Za čtvrt hodiny už celé místo leželo pod vodou.“
Loudovi jsou pojištěni, takže dostanou část škod zaplacených. Zatím ale musí žít u vnuka, doma nemohou. „Statik nám nedoporučil tady bydlet. Říkal, že bude potřeba dům stáhnout ocelovými pásy,“ popsal Milan Louda.
Po obědě pokračujeme s betonováním. Po čtyřech hodinách nošení ve čtyřech lidech je strop pokrytý v požadované výšce. Spotřebovali jsme pět pytlů cementu a deset míchaček betonu.
„Beton necháme dva týdny schnout, na něj pak přijde polystyrenová izolace a potom druhá, poslední vrstva betonu,“ vysvětluje Louda. Mezitím chce pro rodinu pořídit starší auto, bez kterého se na vsi neobejdou. Taky se musí vrátit do práce. Čtrnáct dnů na nejnutnější opravy domu vyčerpal.
I když jsem Loudovým alespoň trochu pomohl, čekají je ještě měsíce dřiny a vyklízení.
Škody vyčíslené v Benešově nad Ploučnicí:
69 poškozených objektů
12,3 milionu na majetku vytopených občanů (byty a rodinné domy)
5 milionů na mostech a silnicích
1,5 milionu za úklid.
Celkem škody na Děčínsku:
574,185 milionů korun
Z toho:
112 milionů na bytech a domech
355 milionů na mostech, silnicích, železnici a telekomunikacích
45 milionů na vodách
23 milionů na přírodě.
Škody na majetku:
občanů za 130 milionů
státu za 73 milionů
kraje za 72,5 milionu.
Na obnově území se budou podílet:
rozpočty státu, kraje a obcí, pojišťovny a podnikatelé.
Vyplavení potřebují nábytek. Jejich skončil na skládce.
Vestibul kina v Benešově nad Ploučnicí je zaplněný balíky sava a vod, hadry, košťaty, gumáky, rukavicemi, kolečky a dalšími předměty, které v kině běžně nenajdete. Tady je ale momentálně humanitární středisko, kam si lidé vyplavení povodní chodí pro to, co potřebují k úklidu. Zájem je stále o savo, ale nabídka se mění podle poptávky - košťata, hadry, mycí prostředky dnes vytlačila poptávka po kolečkách a nábytku.
Dobrovolní hasiči z Hůrky u Jistebnice jsou v Benešově nad Ploučnicí poprvé v životě. Jejich návštěva je tady ale dnes očekávaná - vezou celé auto hygienických a úklidových potřeb a dalšího vybavení pro vyplavené.
„V neděli odpoledne jsme oběhli ves a nasbírali peníze a pár věcí. Jsme malá vesnice, ale podařilo se nám sehnat pár korun, babičky dávaly po stovce. Cestou sem jsme koupili, co bylo potřeba,“ říká Jiří Vavřík, když vykládá z nákladního auta balenou vodu, varné konvice, povlečení, lopaty, pláštěnky, montérky a spoustu dalších věcí za více než dvacet tisíc korun. Miloslav Ších dodává, že po telefonátu s benešovskou radnicí ještě dokoupili cestou dvě válendy, peřiny, polštáře a povlečení.
To dostane paní Myslivečková, jejich dům dostal těžkou ránu,“ říká starosta Karel Vrbický. Během chvíle je paní Emilie tady, protože si přišla pro savo. Její byt v přízemí domu nedaleko potoka je vyklizený, zdi zvenku i zevnitř oklepané na cihlu, všechen nábytek skončil na skládce. Zůstalo jim jen památeční houpací křeslo. Z postelí má radost, i když do bytu si je zatím dát nemůže. Je tady pořád mokro, zdi vysoušejí vysoušeče, okna jsou dnem i nocí otevřena dokořán. „Aspoň jedna místnost kdyby už byla k bydlení. Ale neschne to,“ říká paní Myslivečková. Rodina spí už několik dnů u příbuzných.
„Paní Emilie přebírá dar a má slzy v očích. Opakuje pořád dokola, že moc děkuje. Dostala už starší ledničku od radnice a varnou konvici od kamarádky, všechno má ale zatím v garáži. Za dary je vděčná, i když ví, že jsou jen kapičkou v moři budoucích výdajů, které rodinu čekají, aby se vůbec mohli vrátit pod vlastní střechu.