Do bílých plášťů se den co den oblékají Markéta a Tomáš Zelenkovi. Oba pracují v nemocnici v Mostě. Přesto se potkávají vzácně. „Tak dvakrát do týdne,“ upřesňují Zelenkovi. Uvítali by, kdyby se viděli častěji. Brání jim v tom služby, které jeden jak druhý slouží. Tomáš jako sekundární lékař na chirurgii, Markéta coby sekundární lékařka na plicním oddělení. Služeb mají čím dál víc, protože lékařů ubývá.
„Tomáš slouží i u rychlé záchranné pomoci a tak častěji zůstávám doma sama. Ještěže máme kočku. Jinak bych neměla na koho promluvit,“ naříká Markéta Zelenková. Ale jen tak potichu, spíš pro sebe, protože dobře věděla, do čeho jdou, když do nemocnice před pěti roky nastupovali.
Poznali se na lékařské fakultě v Hradci Králové. V Mostě měli oba před státnicemi praxi. „Mostecká nemocnice si stále drží dobrý ohlas mezi lékaři,“ podotýká Zelenka.
„Ideální je, když sloužíme spolu. Protože pak ve stejný čas do práce přicházíme a stejně odcházíme. Moc často se to ale nestává,“ vrtí hlavou Zelenková.
Někdo říká, aspoň jim manželství dlouho vydrží. Budou si vzácnější. Ale oni oponují. „Na druhou stranu je dobře, že jsme oba lékaři. I když je to náročné. Máme jeden pro druhého pochopení, tolerujeme si i noční služby bez žárlivých scén. Protože oba víme, že bez nich to prostě v nemocnici nejde,“ říkají shodně Zelenkovi.
Vyhnou se osudu mnoha lékařských manželství
Plánují rodinu. Chtějí se ale vyhnout osudu mnoha dalších lékařských manželství, kde si navzájem předávají klíče od bytu a děti do péče. „Jsem emancipovaný muž. Zvládnul bych mateřskou dovolenou. Ale tahle role patří ženě,“ namítá Tomáš Zelenka s tím, že Markéta bude mít těžkou úlohu zkombinovat svoji lékařskou praxi s osobním životem. „Ženy lékařky to vůbec nemají jednoduché. Bohužel si málokdo uvědomuje, jaké nároky musejí ženy v nemocnici zvládnout, když mají rodinu,“ tvrdí Tomáš Zelenka.
Jedenáctou sezonu mají za sebou pod jednou střechou mosteckého divadla manželé Jiří a Michaela Krausovi. Přišli ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Město na severu si vybrali právě proto, že je tenkrát ředitel Václav Hofmann přijal společně.
„Takových divadel moc není. A my jsme trvali na tom, že chceme pracovat spolu,“ notují si Krausovi. Michaela musela na čas slevit ze svých hereckých ambicí, protože nastoupila jako nápověda. Až po třech letech se vrátila na jeviště.
„Známe se třináct let a hned jsme spolu začali žít. Za ten čas jsme byli nejdéle šest dnů bez sebe. Hraničí to až se závislostí,“ říká otevřeně Michaela Krausová.
Společně snídají, chodí do práce i z práce, spolu usínají. „Tím, že jsme ve stejné profesi, máme si pořád co povídat, máme společné zážitky ze zkoušek, z představení, pomáháme si, podporujeme jeden druhého,“ chrlí ze sebe Jiří Kraus.
Kamarádi nechápali, že pracujeme pod jednou střechou. „Samozřejmě se i pohádáme. Docela často a v italském stylu. Ale lepší pětiminutová bouřka a pak klid, než napjatá atmosféra předtuch a lichých domněnek,“ sděluje Michaela Krausová.
Po celý čas jejich vztahu je doprovází pes Algernon. Jiří ho dostal místo květiny při děkovačce dva dny předtím, než spolu s Míšou začali chodit. „Algernonovi je třináct, podle toho si odpočítávám i naše výročí,“ směje se nahlas Jiří Kraus.
Na jevišti ještě mileneckou dvojici nehráli. „Jsem ráda. Člověk pak odhaluje soukromí,“ naznačuje Michaela Krausová. A jaké to je, když jeden nebo druhý partneří na jevišti s někým jiným? „Plno věcí se dá prostě zahrát, a navíc si věříme,“ směje se Krausová. Dodává, že nežárlí. „Kdybych načapala Jirku v posteli s někým jiným a on mi pak vysvětloval, že to bylo z legrace, já mu uvěřím. Jsem komunikativní. Klidně beru kamarády kolem krku, sednu si jim do klína. A totéž mi nevadí u Jirky,“ říká sebejistě herečka. A její muž přitakává s dovětkem: „Seš si tak jistá. Ale počkej, až jednou něco provedu.“
Zlom v jejich vzájemné závislosti nastal po narození dcery Josefiny. Změnil se okruh jejich zájmů. Jiří se víc věnuje psaní, konferování, režírování. Nemají volna nazbyt. A když se objeví mezera v jejich popsaném diáři, rádi zůstávají v teple domova.
Divadlo samo o sobě je věčná změna, vzruch, pohyb. Divadlo oba milují, ale na druhou stranu by pro divadlo neobětovali nic z rodinného štěstí.
