Třicet dospělých chlapů vmáčknutých do lavic si svědomitě zapisuje rozvrh hodin. Matika, fyzika, čeština, ruština, dějepis, stroje a zařízení a tak dál. „Teď nevím, co říkala,“ zlobí se pětatřicetiletý Jiří Bočinský, že z poslední lavice neslyšel pokyny své nové třídní učitelky. A vzápětí použije slavný citát z filmu Marečku, podejte mi pero. „Že se mám denně holit? Já se neholil už čtrnáct dní,“ mne si plnovous. Narážka na slavnou českou komedii sedí. Tihle chlapíci, to je Marečku, podejte mi pero naživo.
Tuček se Šlajsem
Doma mají ženu, děti, ráno vstávají na šichtu. Když mají padla, sednou do auta a hurá do školy. Někteří jednou týdně, jiní třikrát. Podle toho, zda studují večerně, či dálkově.
Jiří Bočinský a jeho kamarád René Bocek, to jsou typičtí Tuček a Šlajs. Akorát si namísto první lavice u katedry vybrali raději poslední.
„Jsme kamarádi z práce, kolegové. V práci nás nejprve povýšili a teď řekli, že si máme dodělat maturitu,“ vyprávějí. Zatím s úsměvem. První den školy ještě o nic nejde, a tak si s sebou vzali jen tužku a zápisník. „Pak to bude těžké,“ pokyvuje hlavou sedmatřicetiletý Bocek.
„V práci nám slíbili, že nás budou podporovat. Že když bude třeba, tak nás prý i uvolní,“ dodává.
Se školou se rozloučili před dvaceti lety. S výučním listem obráběče kovů. Teď se do ní budou jednou týdně vracet. Po tři roky. Pak můžou
k maturitě. „Myslím, že nám půjdou technické předměty, třeba strojírenství,“ tipuje Bočinský. „Slabší to bude
s češtinou,“ uvědomuje si jeho kamarád a teď také spolužák Bocek.
Oba jsou tátové
a počítají s tím, že jim školní docházka zpestří domácnost. Bočinskému bude maturovat syn, letos končí průmyslovku, u Bocků doma se pro změnu těší, že budou tátovi kontrolovat žákovskou. „Každý pátek ji bude chtít manželka na stůl,“ žertuje Bocek. „Syn jásal, že už nebude sám, kdo se bude doma učit. Dcera má radost, že se snažím. Bude mě doučovat,“ plánuje.
Zazpíváme si?
Učitelé Střední vítkovické průmyslové školy se na své Marečky těšili. Učit dospělé chlapy, to je prý jiná káva, než vzdělávat mladé kluky. „Jsou svědomitější, mají zájem, své hraje i mužská ješitnost,“ vysvětluje angličtinářka Eva Petrůjová, proč jsou pro ni dálkoví a večerní studenti příjemným zpestřením.
Její kolega, matematikář Libor Bos říká, že postavit se před třídu plnou dospělých lidí je za odměnu. „Chtějí, mají zájem, vědí, o čem je život. Navíc jsou samé srandičky.
A když mají vtipnou poznámku, nikdy není drzá. Zato trefná. Můžeme se spolu zasmát, aniž by se pak rozdováděli
a bylo po výuce. Což by se
u mladých zaručeně stalo,“ popisuje.
V duchu veselohry Marečku, podejte mi pero spolu učitelé
a žáci i špičkují. „Zkoušejí to na nás. Jejich oblíbená věta? Pane učiteli, zazpíváme si,“ smějí se kantoři.
Hudební ani výtvarnou výchovu či tělocvik totiž večerní a dálkoví studenti v rozvrhu nemají. Zato češtinu a matematiku ano.
A taky cizí jazyk, angličtinu, němčinu nebo ruštinu, podle toho, co se učili, když ještě povinně chodili do školy. „S jazyky docela bojují,
s matikou a češtinou taky, takový pravopis a četba, to je potíž,“ líčí češtinářka a dějepisářka Danuše Paclová.
Vyučování je zásadně odpolední, trvá pět vyučovacích hodin, od půl třetí do půl sedmé, někdy ještě o hodinu déle. „Vstávají v pět hodin ráno, nebo ještě dřív, pak jsou až do večera ve škole, doma je čeká rodina. Není to nic jednoduchého,“ smeká před svými studenty Paclová, od nynějška třídní dospělé 1. A.
Vtip je v tom, že maturitní otázky jsou pro všechny stejné. Ať chodí do školy ráno, nebo večer. Kdo navštěvuje večerní verzi průmyslovky, má na stejnou porci učiva výrazně méně času. Tři dny v týdnu. A kdo studuje dálkově, chodí jen jednou týdně. Vyloženě na konzultaci.
„To vypíchneme jen nejdůležitější informace, zbytek je samostudium,“ líčí učitel Libor Bos, který dostal jako třídní na starosti 1. B.
Žádní Hujeři
Dvaačtyřicetiletý Vilém Zuzaňák už má dva roky studia za sebou. Pokud všechno půjde, jak má, příští rok na jaře odmaturuje. „Maturitu jsem si chtěl dodělat už dávno, přemýšlel jsem o tom, ale stále to odkládal. Nakonec jsem se rozhoupal,“ vypráví student třetího ročníku.
Z šedesáti lidí, kteří měli před dvěma lety stejný cíl, zbylo čtrnáct. Sedí roztroušení po třídě, dobírají si jeden druhého, vtipkují s třídní Evou Petrůjovou. Očividně se po prázdninách vidí rádi.
„Jsme dobrá parta. Všichni chceme, jdeme si za svým, třídní nás hecuje. Když něčemu nerozumíme, kolikrát se s chlapama sejdeme na pivu a probereme to,“ povídá Zuzaňák, jak taky mohou vypadat konzultace učiva.
Pracuje jako opravář důlní techniky a ve třídě platí za premianta. „Měl jsem nejlepší průměr, na vysvědčení myslím sedm dvojek a jednu jedničku,“ přiznává plaše, skoro nerad.
Jak říká, naučit se na písemku, to dá docela zabrat. Látka prý neleze do hlavy jako za mlada. A hlavně není moc času. „Učím se, když je volná chvíle. V práci, když je pauza. Doma po nocích, dokud neusnu. Manželka mi pak bere sešit z obličeje,“ přiznává Zuzaňák.
Ještěže mají učitelé pochopení. „Písemky jsou většinou ohlášené, učitelé jsou vstřícní. Je to o trpělivosti a pokoře. Člověk se nesmí nechat odradit neúspěchem, to víte, že byla i pětka,“ říká student.
Má rád ten pocit, když se naučí, když jde do školy a ví, že umí. „Když píšu písemku a vím o čem, těší mě to. Mladí na to kašlou, my už se snažíme, aby to mělo trochu úroveň,“ vypráví Zuzaňák.
Ale nemyslete si, tihle chlapíci, to nejsou samí premianti. Ani Hujeři. „Onehdy jsem chtěl ve čtvrtek oznámit známky
z písemek. A ze třídy se ozvalo: Prosím, nechme to na pondělí, v sobotu hraje Baník, já bych nemoh,“ vypráví zvesela matematikář Libor Bos.
A jeho kolegyně Danuše Paclová dodává: „Kopii pololetního vysvědčení nechtěl domů vůbec nikdo.“
Dvojitá maturita
Docházku prý učitelé tolik neprožívají, vědí, že jejich studenti pracují. „Jsou dokonce zaměstnavatelé, kteří si nepřejí, aby jejich lidé studovali, nechtějí je pouštět, někteří házejí klacky pod nohy, schválně nařizují odpolední směny,“ shodují se učitelé. Práce na směny je taky občas důvodem, proč školu někteří vzdají. „Loni nám skončili čtyři řidiči autobusu. Jejich pracovní doba se prostě nedala sladit s vyučováním,“ říká češtinářka Paclová.
Přiznává, že ona i její kolegové mají pro dospělé studenty pochopení. „Netoleruji neznalost, ale lidskému pohledu se neubráníte. A chce to také pochopení partnera,“ dodává Paclová.
To potvrzuje i Vilém Zuzaňák. Není sám, kdo doma studuje, do školy chodí také obě jeho děti. „Manželka mi dočasně dopřála úlevy, třeba malování bytu se odsouvá až po maturitě,“ usmívá se.
Čas od času se stane, že si otec a děti vzájemně vysvětlují učivo. A co víc: k maturitě by měl jít táta ve stejné době jako syn, který je v posledním ročníku průmyslovky. „V mém případě to nebude chtít na přípravu jen svatý týden, ale rovnou svatý měsíc. Nechávám si hodně dovolené, budu to potřebovat,“ myslí si Zuzaňák.
O to víc se těší, že pak zkoušku se synem naráz oslaví. „Mnohokrát se mě někde ptali, zda mám maturitu. Těším se, až odpovím: Ano,“ dodává.
