Pochopit

Každý rodič občas kroutí hlavou nad tím, co to jeho potomek vyvádí. Když jsem si ale v denním tisku přečetl, že psychologové doporučují rodičům, aby se nebáli na vlastní kůži vyzkoušet to, co jejich děti baví, aby je lépe pochopili, nejdřív mě to vyděsilo. Ale pak jsem si uvědomil, že svému jednoročnímu synovi často nerozumím a že se mi možná vzdaluje. Když jsem s ním byl sám doma a on usnul, rozhodl jsem se ho pochopit. Šel jsem do obýváku, vysvlíknul se do trenek a kleknul si na čtyři. Připadal jsem si trochu trapně, ale v tom článku psali, že to chce jen trochu sebezapření a že se není třeba bát nějakého zesměšnění. No a pak jsem uviděl ty šuplíky! Hned jsem je všechny vytahal, ještě jsem zaváhal, jestli je to úplně normální, když jsem z nich ale začal vyhazovat první věci, které se začaly rozbíjet, neubránil jsem se zavýsknutí. Docela mě to chytlo, začal jsem mlátit dveřmi a strašně u toho pištět, a pak jsem se chvíli škrtil ponožkou, trošku se mi zamotala hlava, takže jsem se třískl o roh knihovny a začal řvát. Ale pak jsem uviděl ten mobil! Celej jsem ho oslintal, a pak jsem ho hodil do záchodu, to už jsem se strašně chechtal. Na LCD televizi jsem si uspořádal daktyloskopický dýchánek, který jsem zakončil tím, že jsem o ní otřískal autíčko. Zmlátil jsem medvěda a utrhl kočičce hlavičku. Pustil jsem telku a taky plyn, pak jsem lomcoval se židlí, až jsem konečně srazil tu vázu, která srazila ten hrnek, který mi málem srazil vaz. Převrátil jsem na sebe odpadkový koš, dotkl jsem se všech elektrických zásuvek, ocucal jsem smeták. Roztrhal jsem noviny a část jich snědl, vysypal jsem si na hlavu křupky a uprostřed toho všeho jsem úplně vyřízený nakonec vytuhnul. Probudil mě až příchod mojí ženy. Shlédla celou tu spoušť a řekla: „Vypadá to, že byl dneska docela hodnej.“