Setkání s Kateřinou Kubešovou začalo fotografováním u ní doma. Ochotně pózovala. „Nevím, jak se mám tvářit, vždycky jsem před objektivem za někoho jiného, teď sama za sebe,“ usmívá se nezvyklé situaci. Tváří má opravdu spoustu. Učitelka táborského gymnázia zpívá v dívčí kapele Kačkala a hraje v kabaretu.
Jde dohromady škola, zpívání a kabaret? Nejsou to ostré střihy?
Nejsem žádný chameleon. Má to spoustu společného. Je to exhibice. Člověk si musí užívat, že stojí před skupinou lidí. Vždy chci zaujmout, předat informaci. I když dřív jsem byla introvert, taková tichá myš. Zlomilo se to až na vysoké, když jsem se osamostatnila.
Vaše výrazné tetování je také součást exhibice?
Ráda se zdobím. Ale smysl má určitě. Mám vytetovaného bojovníka. I když původně jsem chtěla bojovnici, ale tatér mě přesvědčil, že svalnatá postava bude vypadat líp. Takže vyhrála estetika.
Bojovnice. Organizovala jste třeba festival sexuálních menšin Queer Pride, ve škole Den proti konzumu. Co vás k boji proti předsudkům vede?
Popravdě jsem pohodlný člověk, když bych nemusela, nedělám nic. Ale před aktivními lidmi, kterých je okolo mě hodně, by mi bylo stydno. A když už, tak chci, aby to mělo smysl. Třeba když stávkovali učitelé, připojila jsem se. S více penězi by se daly ve škole dělat věci navíc, jinak. Bylo by víc možností.
Proč vás chytlo školství?
Náhoda. Chtěla jsem si to vyzkoušet. Říkala jsem si, že vydržím tak čtyři roky a podívám se po něčem jiném. Od táty jsem měla učitelství dokonce zakázané. Oba rodiče jsou totiž učitelé, znají nevýhody své profese. Ale jsem spokojená, na škole už jsem osm let. Dává mi to volnost, možnost se kreativně projevit. Učím jazyky, umění komunikace, slova. Je to kreativní práce, nabízí se spousta možností, jak to dělat.
Považujete se za typického kantora?
Vlastně ano. Nejsem vystudovaný pedagog, ale do školy zapadám. Do školství patří profesionálové a já svůj obor ovládám dobře. I když pořád existuje představa kantora jako zničeného člověka, co přijde do sámošky a řve ticho! To nejsem.
Jaké jsou odezvy studentů, když vás vidí v kabaretu v nejrůznějších převlecích?
Někteří si myslí, že jsem hodně cool. Že působím neformálně, může být výhoda, na druhou stranu si mě můžou zaškatulkovat jako nepřijatelnou osobu. Ale studentům na gymnáziu jde hlavně o kvalitní výuku.
Které zpěváky nejraději imitujete?
Rapmasters (smích). Je to spontánní, volné a hlavně je to táborská kapela. Jsem patriot.
Nemá vokální dívčí kapela Kačkala k rapu trochu daleko? Proč jste si vybrala tenhle styl?
Zase v tom hráli roli lidé okolo. Kačkala vznikla vlastně náhodou. Daly jsem se dohromady během týdne. Zaskakovaly jsme na festivalu divadelní Sedmička. Hilary (pozn. red. Hilary Binder, Američanka, žijící v Táboře, členka Kačkaly) už měla představu o tom, jak bude kapela vypadat. Na začátku byl vlastně divadelní element.
Byly jste v roce 2006 s Kačkalou nominované na cenu Anděla v kategorii Alternativa. Pro jaké publikum tedy hrajete?
Je to různé. Měly jsme sedm turné po Evropě. V Turíně jsme hrály v anarchistickém squatu, dva dny nato v Ženevě na matiné pro rodiny, pak ve Francii na srazu motorkářů ve vesnickém sále. Teď se chystáme na turné do Států. Na lidi se musíte naladit. Nominace potěší, ale nijak zásadně to neberu.
Vy ale pojedete do Ameriky už dřív, že ano?
Dostala jsem Fulbrigtovo stipendium na výměnný pobyt pro učitele. Budu učit angličtinu na střední škole na předměstí Seattlu. Mě tady nahradí zase někdo se Států. Vyměníme si i byty, deset měsíců bude někdo bydlet u nás a my s rodinou u nich v domě.
Nevadí vám, že někdo cizí bude spát ve vaší posteli?
Neberu to jako zásah do soukromí. Mám věci, které mám ráda, ale jsme otevřená domácnost. Přichází k nám hodně lidí.
Máte nějaký sen?
Mám jen reálné sny. Cokoli jsem si vysnila, se mi podařilo. Když si teď vymyslím, že za dvacet let budu mít hausboat u chorvatského ostrova, tak je docela možné, že to tak bude.
