Klíny / Dvě stě let starý domek se krčí u silnice v horské obci Klíny. V zimě sahá silničáři nahrabaný sníh až po střechu. I v jídelně před kuchyní to na první pohled vypadá jako v dobách dávno minulých. U stolu dřevěná lavice, v koutku kolovrat, klenuté stropy, kočka na okně. Žijí tu ale lidé, kteří většinu let strávili v pohodlí města, kde měli vše na dosah ruky.
Toužil po kozách
Olga a Petr Kloučkovi žili se dvěma dcerami v centru Mostu běžným rodinným životem. Vesnici znala pouze Olga Kloučková a to ještě jen z prázdnin u příbuzných. „Táta je zálesák. Sice žil vždycky ve městě, ale jezdili jsme na čundry. Vařili na ohni, koupali se v potoce,“ brání otce dvaadvacetiletá dcera Kloučkových Eliška.
Hra na indiány ale Petru Kloučkovi nestačila. Čas od času přinesl domů vystříhané články z novin a časopisů o chovu koz a výrobě domácího sýra. „Pak nám jednoho dne oznámil, že se stěhujeme na hory. Na rozdíl od sestry jsem nechtěla. Měla jsem v Mostě kamarády, spolužáky, přítele. Ale rodiče nám slíbili každé jednoho koně, a tím nás uplatili,“ vysvětluje Eliška.
Podmínku měla i jejich matka. „Barák opravujeme podle toho, kolik zbude peněz. Jako první jsme na přání mamky opravili koupelnu. Jinak by na Klíny nešla. Okna jsme nechali vyměnit za peníze, které dostala po úrazu,“ říká Eliška. Změny doznal i obývák. Nikdo by netušil, že stojí ve dvě stě let starém domě. Dominuje mu krb a pohodlné posezení. Čestného místa se dočkal i tkalcovský stav.
Daleko od rušného města si nakonec těžko zvykala mladší Kristýna, která se původně na život ve vesnici těšila. „Byla jsem nešťastná. Autobus jezdí jednou za tři hodiny. Když jsem chtěla za kamarády, musela jsem brzo odejít nebo u nich přespat. V našem věku tu nikdo není a ani se tu nedalo nic dělat,“ poznamenala devatenáctiletá dívka. Teď už by ale neměnila. „Mimochodem, když měly holky veškerou zábavu na dosah ruky, do kina nezašly,“ poznamenává Olga Kloučková.
Sběrna zvířat
Názor obou dívek na život mimo civilizaci se měnil tím, jak přibývala zvířata. Rodiče slib splnili a každá má svého koně. Sen se splnil i Petru Kloučkovi. Rodina sháněla kozy většinou od stařenek, které se už o ně nemohly starat.
„Pak už nám každý volal a říkal: slyšeli jsme, že jste tak hodní a berete každé zvíře. Tak vám určitě jeden přírůstek nebude vadit,“ směje se Kristýna. Došlo i na domácí kozí sýr. Vyrábějí ho, ale jen pro svoji potřebu. Na vybavení kuchyně, která by splňovala všechna hygienická pravidla, peníze nemají.
Kozel šéfuje daňkům
Ve stádu mají i zvířata, která znají všichni lidé na kopcích. Patřil k nim i kozlík Venda. Rychle se proslavil mezi lidmi na Klínech, protože ohrada mu byla malá a žádná překážka nepřekonatelná.
„Byl to mistr útěků, zastavil na Klínech dopravu. Nakonec jsme ho dali do obory k daňkům a teď jim šéfuje,“ vypráví Kristýna. Bez kozla ale dlouho nezůstali a brzy jim pobíhala po ohradě kůzlata. „Jednou jsme měli strašně zlobivá kůzlata. Tak šla na pekáč,“ směje se Olga Kloučková.
O třech přadlenách
Po rodinné farmě pobíhají i tři psi. Jedním z nich je border kolie. Aby se nenudila, pořídili jí Kloučkovi ovce. Posléze ale museli řešit otázku: Kam s ní. Neruda nevěděl, co se slamníkem. Oni zase, jak naložit s vlnou. „V Česku není trh s vlnou. Zanikl kvůli konkurenci z Austrálie a Nového Zélandu. Naštěstí jsem na jednom jarmarku, kde jsme sháněli berana, viděla paní u kolovrátku. Fascinovalo mě to. Hned jsem chtěla kolovrátek také,“ popisuje paní Olga začátek své kariéry přadleny.
Tehdy si vzala od ženy kontakty a rady. Dneska přede ona i obě dcery, k ruční práci se posadí i otec. Na dobových jarmarcích v krojích lidem předvádí téměř zapomenutá řemesla. Vlnu zpracovávají kromě předení suchým i mokrým filcováním. „Říkají nám tři přadleny a koukají, která má velký prst, nohu či pysk. Ale ony předly len, kdežto my vlnu. Ta je měkčí a je mastná,“ poznamenává Olga Kloučková.
Fialová kráva
Děvčata doma vlnu i barví. Začínala s doporučenými barvami, naposledy vyzkoušela kurkumu. Od té doby barví jen přírodními látkami.
Na jednom jarmarku přiběhla ke kolovrátku malá školačka s očima navrch hlavy, zda mají přadlenky doma žluté ovečky. „Táta šprýmař jí řekl, že naše ovečky mají barvu vlny podle bylinky, kterou sežerou. Takže, když spasou pampelišky, jsou žluté, když mák, tak červené,“ prozradila na otce Eliška.
Na jejich statku děti z měst mnohdy poprvé poznávají domácí zvířata jako slepice či králíky. A teď i čínská prasátka. Všechny tři ženy už odpovídaly na otázku, kde mají fialovou krávu. Trpělivě ukazují dětem, že kozy nemají vrchní řadu zubů a vysvětlují, proč některé mají rohy a jiné ne. „Jedna dospělá paní se mě ptala, co je to za pejska, a ukazovala na kozu bez rohů,“ shrnuje Kristýna. Nebylo těžké uvěřit, že po zahradě pobíhá kromě vlkodava další obrovské psisko.
