Jarošova dcera Andrea, studentka FAMU, není vyznavačkou lezení po horách. O svém otci a svém vztahu k jeho horolezectví však napsala loni vydanou knihu Hory, má panenko. Jak je možné, že se Jarošovi dceru nepodařilo získat pro jeho vášeň? Má pro to jednoduché vysvětlení. „Jde o chybu pedagogického přístupu,“ říká se smíchem Jaroš se svou obvyklou nadsázkou a ukazuje více než patnáct let starou fotografi i ze zmíněné knihy, kdy upoután na laně na skalní stěně drží malinkou nahatou dcerku za nožičku hlavou dolů.
Je dnes těžké prosadit se jako profesionální horolezec pro osobnost vašeho formátu?
Musím víc pracovat, víc investovat do sebepropagace. Vydal jsem teď s dcerou na vlastní náklad knížku Hory, má panenko, což jsou příběhy z horolezeckého života a dění okolo. Knížka je stoprocentně skvělá, přesto se zatím neprodává tak, jak jsme čekali. Mojí obživou jsou i kalendáře s fotografi emi z hor, musím pracovat, abych prodal, co vyrobím. Mé lezení - jedna nebo dvě expedice za rok - je jen špička ledovce z mé práce.
Pro dost lidí bylo asi překvapení, že drtivou většinu svého času nelezete po skalách.
Je to důsledek toho, že nemám generálního sponzora. Občas o tom mluvím, ale není to nějaké fňukání, je to prostě existující stav. Díky tomu jsem měl na podzim málo času na trénink, musím to dohnat později.
Je možné, že by firma „horolezec Radek Jaroš“ uživila více lidí než vás?
V této fázi to asi není možné. Ne na trvalý úvazek.
Je to současnými podmínkami, nebo tím, že jsme v Čechách?
Obojím. Kdybych byl v nějakém bohatším alpském státě, jistě by firma Radek Jaroš znamenala něco jiného než teď tady. Doba není dobrá, jednu krizi střídá - asi i díky médiím OE krize druhá. Lidé se podle toho chovají.
Nebojíte se, že kvůli penězům nestihnete vylézt své poslední dvě zbývající osmitisícovky?
Jestli to nezvládnu, tak kvůli svým fyzickým indispozicím než kvůli penězům. Věřím, že je vždycky seženu.
Jednoznačně vytrvalost. Technické lezecké schopnosti jednak mám a jednak v Himálaji tak trošku ustupují do pozadí. Tam je důležitá celková funkčnost organismu a schopnost vydržet v extrémních podmínkách. Přes léto jezdím na horském a silničním kole, běhám (ale v tom se kvůli kolenům šetřím), doplňkově dělám kajak a plavání. Ve fitku cvičím na přístrojích, kde jsou tlumeny nárazy na kolena. Fantastická záležitost na to je kvalitní stepper, kdy člověk dělá hluboké podřepy, jako když se brodíte sněhem nebo jdete do prudkého svahu. To simuluje vysokohorské podmínky bez nárazů na kolena. Chtěl jsem si stepper koupit domů. Dobrý stroj ale stojí devadesát tisíc a levnější ten dobrý nenahradí.
Která část těla vám nejvíc po horolezectví odchází?
Dřív jsem dělal halové sporty, basketbal, fotbálek, volejbal. Všechna větší zranění, co jsem dřív měl, jsem měl z nich, tak jsem je už úplně opustil. Dneska to bude asi celkové opotřebení organismu.
Býváte nemocný?
Musím to zaklepat, ale celkem slušně tomu vzdoruju. Může to být otužováním i tím, že od šesti let každý týden chodím do sauny. A samozřejmě pohyb v horách hraje velkou roli. Když jsem se letos vrátil z expedice, chodil jsem se vždycky ráno koupat do našeho malého bazénu s přírodní vodou. Ze sandálů jsem se přezul až na začátku prosince, chodil jsem v nich od konce března.
Příští rok plánujete zdolat Annapurnu, s kým tam půjdete? Už se to rýsuje?
Rýsuje se to špatně. Jediným potenciálním partnerem je Honza Trávníček z Plzně. Pokud by nejel, tak pojedu sám, a to by bylo hodně těžké.
Jak je možné, že na takovou expedici nemůžete sehnat partnera?
Himálajské lezení dělá málo lidí. Z těch pár, co by pro mě přicházeli v úvahu, se už někteří o Annapurnu pokoušeli, třeba i opakovaně, a už tam znovu nepůjdou. Můj nejstálejší parťák Petr Mašek už to zkoušel dvakrát. Nevylezl ji a potřetí tam nechce. Nemá před sebou tu vidinu jako já, že by chtěl vylézt všechny osmitisícovky. Libor Uher tam byl jednou, bojí se a už na ni taky nepoleze, totéž Zdeněk Hrubý. Pak by byli lidé, kteří by tam se mnou chtěli jít, ale zase nechci jít já s nimi, ať z důvodů výkonnostních, nebo lidských.
S čím jste při výstupu na Lhotse nepočítal?
Nebyl jsem připraven právě na tu samotu. V tom největším základním táboře na světě jsem bydlel sám, sám jsem snídal, to jsem psychicky těžko zvládal. To jsem nerozchodil celou expedici.
Jak byste popsal stav mysli, když jste na vrcholu osmitisícovky?
Ne nadarmo se říká, že od sedmi tisíc metrů výš je zóna smrti. Člověk nesmí přestat být soustředěný. Dosažení vrcholku je dosažení cíle, ale není to vítězství. Vítězství je, když se vrátíte v pořádku dolů. Pohybujete se tam často sám, bez jištění, v terénu, kde nesmíte udělat chybu.
Ctí všichni víru domorodců, že člověk nesmí vystoupit na vrchol Kangchenjungy, ale musí zůstat pod vrcholem, aby nerozzlobil duchy hory?
Když jsem tam byl já v roce 2002, tak tam bylo den přede mnou čtrnáct lidí a na vrcholu byla zapíchlá jakási tyčka. Takže tam asi někdo byl. Když tam totiž kdysi byli Britové, slíbili sikkimskému králi, že noha bílého člověka na tu horu nevystoupí. Byli tam ale také Korejci a Šerpové, a tak je otázka, jestli ten slib platí i pro ně, oni nejsou bílí.
Měl jste dilema, jestli vystoupit až nahoru?
Měl jsem jasno, že tam nevystoupím.
Nechybí vám pak pro pocit dosažení těch pár metrů?
V tomhle případě ne, protože to bylo pár metrů, jak přes obývák. Ale je třeba jiné dilema. Manaslu má totiž tři takové věžičky a já původně vylezl na tu prostřední, která se mi zdála nejméně nebezpečná, byla o pět metrů nižší než ta vedlejší. Jenže pak jsem viděl, že tam je ještě další vrchol asi o padesát až sto metrů vyšší. Tak jsem řešil, jestli tam lézt, protože tam byl nebezpečný terén, na hřebeni převěje, zprava nebezpečný sníh. Nakonec jsem tam vylezl. Těch padesát sto metrů už je rozdíl. Jenže na tenhle nejvyšší vrchol devadesát procent expedic, hlavně komerčních, vůbec nevystoupá.
Které části výstroje berete s sebou vždycky?
Na posledních pěti expedicích jsem byl s cepíny, které jsou na takové podmínky naproto nevhodné. Jsou těžké, zahnuté a krátké, takže se hodí například na těžké lezení v ledu, ale nedá se o ně například opřít. Tahám je s sebou, protože k nim mám citový vztah. Ale uvažuju o tom, že na Annapurnu už si je nevezmu, tam si chci pořídit lehké mačky a lehký cepín. Annapurna bude těžká a nebezpečná a tam budu šetřit každý gram.
Kdy jste měl nejtěžší moment kariéry?
Byly asi dva. Jeden na začátku mého lezení, kdy zahynula moje přítelkyně v lavině. To byl bod zlomu, kdy člověk pracuje jinak s psychikou. Že vás snad vyjma problémů s vlastními dětmi nic horšího už nemůže potkat. Co se týkalo přímo mne, tak to byl asi návrat z K2 v roce 2001 při první expedici. Tehdy nás ve čtvrtém výškovém táboře na rameni K2 při cestě na vrchol zaskočilo špatné počasí. Místo obvyklých pěti hodin jsme se vraceli dva dny. Tam jsem si říkal, že už na to kašlu, že už mě v horách nikdo neuvidí, natož na K2. Tohle jsem si říkal celou dobu, než jsme sestoupili na ledovec pod horou. Ale od té doby jsem tam byl už třikrát.
Kterou horu byste si koupil, kdyby to bylo možné?
To je těžké. Ale asi tu K2, protože je hezká, těžká a nepřístupná. To je jak se ženskými, taky nás lákají takovéhle typy.
Setkal jste se v Himálaji s něčím, co si neumíte vysvětlit?
Yetti to není. V Nepálu jsou úžasná setkání s lidmi. Tam platí, že ty nezměníš Nepál, ale Nepál změní tebe. Lidé, co žijí v okolí hor, jsou nabití pozitivní energií. I když jsou chudí a nic nemají, pořád se smějí a jsou spokojení. To je věc, která je z našeho materiálního hlediska nevysvětlitelná.
Když jste zmínil yettiho, mluví se o něm v Himálaji mezi horolezci?
Vůbec. Nevybavuji si, že by tam kdy kdo na tohle téma zavedl řeč.
Co si řeknete s kolegy, když dorazíte na vrchol hory?
Předloni na Gasherbrumu II. jsme měli nahoře krásné počasí, teplo, bezvětří, fotili jsme, najedli jsme se, popovídali. Ale když je tam člověk sám, je horší, že tu radost nemůže s nikým sdílet. Tohle prožívám, protože ve školních letech jsem školu reprezentoval ve sportech. Obecenstvo a diváci pro mě vždycky byli stimulující, na zápasech jsem podával stoprocentně lepší výkony než na tréninku. Ale na vrcholu hory jste bez obecenstva.
Uspokojí vás samotný pocit, že jste se dostal nahoru, když nemáte publikum?
Určitě, kvůli tomu jsem i na počátku začal lézt. Vždycky vyhledávám spíš místa, kde lidé nejsou, tam už to není věc té exhibice, tam chci být sám v ústraní. Už si to chci spíš užít sám nebo s parťáky z expedice. Ale dokumentace je nutná kvůli sponzorům. Kdybych nedělal kalendáře, knížky a filmy, tak se ani neví, že lezu.
Nedávno jste ale mluvil o svém znechucení z masových výstupů na Everest, to vás neodrazuje od dalších cest do Himálaje?
To znechucení pramení spíš z toho, že účastníci těch masových nebo komerčních expedic své výkony často prezentují jako něco docela jiného. Zamlčuje se, že jsou tam natažená fixní lana na usnadnění výstupu, používání kyslíkových bomb, pomoc Šerpů. Já bych byl raději, kdybych se tam potkal s deseti lidmi než s tisícovkou. Ale tyhle masové výstupy se naštěstí týkají jenom Everestu, možná trochu Cho-Oyu, žádné jiné hory.
Mluvíte sám se sebou, když jste sám?
Rozhodně nemluvím nahlas. Na samotu jsem zvyklý, doma nemám ženskou a navíc hodně času trávím v autě cestou na přednášky.
Máte osvědčenou pochoutku do hor?
Pivo. Plzeň. Kondenzovanou smetanu, jesenku. Náš černý fit chleba, který vydrží několik týdnů i měsíců. Jsou to spíš takové drobnosti, malé radosti.
Kolega Josef Rakoncaj vás nazval v jednom rozhovoru vysokohorským turistou, jak vidíte vy jeho?
Částečně šlo o novinářské zkreslení, ale samozřejmě mě to zamrzelo. Na druhou stranu jsem už trochu nad věcí. Třeba na Lhotse jsem lezl normální cestu, protože to tam jinudy nejde, když jdete sólo. Nespáchám sebevraždu jen proto, abych třem lidem na světě něco dokázal. Východní stranu prošly dvě nebo tři expedice, které měly po šestnácti lidech a lezly úplně jiným stylem v tom počtu, než když tam jde člověk sám.
Změnil se styl lezení?
Před Rakoncajem smekám za to, co dokázal, za prvovýstupy, které udělal. Ale tenkrát se lezlo jiným stylem, ve velkém týmu, kdy jedna dvojice celý den šplhala na čele, ostatní odpočívali, ti pak slezli dolů a vystřídala je druhá dvojice. Tímhle způsobem se dají dobývat vrcholy jinými cestami než v jednom ve dvou lidech. Nevím, jestli si tohle Rak (Rakoncaj pozn. redakce) zpětně uvědomuje. My jsme jako první Češi v historii vylezli první osmitisícovku aplským způsobem, což je - vyjma prvovýstupu - to nejhodnotnější, co se v Himálaji může podařit. Nebo jsme ve dvou lidech, bez účasti jiných expedic, lezli západní Diamirskou stěnu Nanga Parbatu a vylezli ji. Dali jsme si tam tři sta metrů fixních lan, ale ta stěna má čtyři kilometry. Já se za své výstupy nemusím stydět.
Pokud zdoláte všechny osmitisícovky, budete se věnovat lezení po největších vrcholech všech sedmi kontinentů, takzvanému cíli Seven Summits?
Na to, abych vylezl všechny osmitisícovky, jsem nepřišel sám. Když jsem jich měl pět, tak mě na tu myšlenku navedl kamarád Míra Popelka. Tenkrát jsem se tomu zasmál. Spíš až v posledních letech to beru jako reálný cíl. Považuji to za záležitost spíše dobrodružnější než lezeckou. A pokud dnes jsou na světě stovky lidí, kteří vylezli Seven Summits, a není ještě třicet lidí, kteří vylezli Korunu Himálaje, tak jsou zatím jen jednotlivci, kteří zvládli oboje. Takže je to zajímavý cíl.
HOROLEZEC RADEK JAROŠ
Narodil se 29. dubna 1964 v Novém Městě na Moravě.
Zdolal tyto osmitisícovky:
1998 Mount Everest, 8848 m
2002 Kanchenjunga, 8586 m
2003 Broad Peak, 8047 m
2004 Cho-Oyu, 8201 m
2004 Shisha Pangma, 8046 m
2005 Nanga Parbat, 8125 m
2008 Dhaulagiri, 8167 m
2008 Makalu, 8463 m
2009 Manaslu, 8162 m
2010 Gasherbrum II 8035 m
2010 Gasherbrum I 8068 m
2011 Lhotse 8516 m
2012 plánuje expedici na Annapurnu
