Je to asi největší policejní kauza spjatá z Plzní. A to i v historickém měřítku. Povstání proti měnové reformě v červnu roku 1953. První vzpoura proti komunistickému režimu v bývalém východním bloku. Policie ji ale začala řešit až téměř šedesát let potom, co k ní došlo. Popud vzešel od občanů, které represe, související s povstáním, nejvíce poškodily.
Léta strávili v komunistických vězeních a lágrech nebo byly jejich rodiny vystěhovány z města. Na Úřadu dokumentace a odhalování zločinů komunismu se zatím nashromáždilo deset trestních podání. Dva případy již kriminalisté prošetřili a museli je odložit. „Žádný z viníků už nežije. Nemůžeme podat trestní oznámení,“ takové je oficiální stanovisko. Dalších osm případů se řeší. Závěry lze ale očekávat obdobné.
Bydleli jsme v kurníku
Podněty k již uzavřeným kauzám podali Eva Hauerová a Richard Smola. Po červnové manifestaci komunisti jejich rodiny vystěhovali. Museli několik let přežívat v polorozpadlých domech na vesnicích za Plzní. „Do školy jsem chodila osm kilometrů pěšky, pro vodu jsme museli jezdit loďkou. V zimě se v domku nedalo bydlet, protože neměl kamna,“ vypočítává „výhody“ bydlení tehdy čtrnáctiletá Eva Hauerová. Podobně na tom byla i rodina Richarda Smoly, jejichž nový dům sloužil původně jako kurník. „Do Plzně jsme se mohli vrátiti až po několika letech,“ popisuje Smola. Podle Úřadu dokumentace a odhalování zločinů komunismu se jedná o výjimečné kauzy, které u nás nemají obdoby.
„V oblasti trestního práva jsou tyto případy zcela unikátní. Nic podobného u nás ještě nikdo neřešil,“ popisuje důstojník, který případ vyšetřuje, ale ze služebních důvodů si nepřeje zveřejnit své jméno. Jak dlouho budou kriminalisté případy řešit, sami netuší. Závěry lze čekat podobné. Což předpokládá i Richard Smola, který po bývalých plzeňských estébácích pátral na vlastní pěst. „Hledal jsem v archivech. Poslední estébák umřel někdy na konci devadesátých let. Možná ale kriminalisté na někoho přijdou,“ nepřestává doufat. O finanční odškodění poškozeným nejde. „Podání trestního oznámení jsem cítila jako symbolický akt,“ uzavírá Eva Hauerová.
