Pospíchám na Dětskou kliniku ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, kde mám sraz s čtyřiašedesátiletou Alenou Semelovou. Ve svém volném čase již třetí rok dochází jako dobrovolnice Občanského dobrovolnického střediska za nemocnými dětmi.
Budu dnes pracovat s ní, protože dobrovolník nemůže bez proškolení a především bez psychotestů sám k dětem. Pracovníci poradenského střediska dbají na to, aby se do nemocnice nedostal třeba pedofil nebo člověk, který by dětem, ale i seniorům, ke kterým dobrovolníci také chodí, ublížil.
´
„Ne všichni testy projdou. Lidi musíme pečlivě prověřit a proškolit,“ upozorňuje mě Lenka Fryntová, která má na starost dobrovolníky.
Podává mi žluté triko, abych se odlišil od ostatních lidí v nemocnici. Alena Semelová mezi tím domlouvá se sestřičkami, které děti budou potřebovat její pozornost. „Většina dětí je tu jenom na chvíli, ale jsou tady i takové, které sem musí pravidelně dojíždět, třeba již od narození. Někdy trpí i nevyléčitelnou nemocí, ale jako dobrovolník se jich nesmíte ptát, proč jsou v nemocnici,“ uvádí mě Alena Semelová do herny na klinice, kde již na ni netrpělivě čekají dvě pětileté holčičky Klárka Kotoučková a Natálka Orávcová. „Bolelo mě bříško, ale teď už je to dobré, zítra půjdu domů,“ říká Klárka a podává mi kousek plastelíny, abych jí vyrobil myš. „Udělej mi taky myš,“ žadoní Natálka.
Do herny přicházejí další děti. Rozhlížím se. Připadám si jako v mateřské školce nebo na letním táboře. Nemocniční prostředí připomíná jen vůně dezinfekce z chodby.
„Když jsem byla malá, týden jsem strávila v nemocnici. Musela jsem ležet v postýlce s mřížemi a nikdo za mnou nesměl. Bylo to hrozné. Je skvělé, že dnes mohu za dětmi chodit a hrát si s nimi,“ vzpomíná Alena Semelová, která s dětmi hraje společenské hry, vyrábí různé věci, a když jim to počasí a lékaři dovolí, vezme děti ven na hřiště.
Alena Semelová se k dobrovolnictví dostala, když před pěti lety chodila navštěvovat malou dívku z jejich rodiny.
„Pořád naříkala a budila ostatní děti. Tak jsem jim pak četla, aby lépe usnuly. Už tenkrát jsem si říkala, že bych do nemocnice za dětmi mohla docházet. Pak jsem našla inzerát, kde hledali dobrovolníky a bylo rozhodnuto,“ vzpomíná Alena Semelová.
Ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové není zdaleka jedinou dobrovolnicí.
V současné době do hradecké fakultní nemocnice dochází třiadvacet dobrovolníků různého věku. V samotném Občanském poradenském středisku se vystřídala celá řada z nich. Tak jako třeba jednatřicetiletá Klára Chourová. Dnes si již s dětmi v nemocnici nehraje, protože je na mateřské dovolené.
Dříve chodila na dětskou chirurgii. K dobrovolnictví se stejně jako Alena Semelová dostala přes inzerát.
„Nejdřív jsem do nemocnice chodila pravidelně a později, když mi zavolali, že mě potřebují. Jeden čas jsem chodila za malou holčičkou na neurochirurgii každý den. Byla po autonehodě, ale další podrobnosti nesmím uvádět. Vzpomínám na to, jak si nechtěla měřit teplotu. Tak jsem vzala plyšové hračky a všichni jsme si měřili teplotu společně,“ vzpomíná Klára, která se s holčičkou a dalšími dětmi sblížila tak, že ji i později, když se uzdravily, kontaktovaly.
Celý dobrovolnický program funguje šestým rokem. Motivy dobrovolníků jsou různé.
„Většina lidí chce nějakým smysluplným způsobem trávit svůj čas. Chodí sem studenti, kteří chtějí dělat přijímací zkoušky na vysokou školu sociálního zaměření a potřebují praxi. Studenti medicíny pak chtějí poznat nemocnici z druhé strany. O dobrovolnictví je velký zájem, ale nemáme dost peněz, abychom se mohli starat o více dobrovolníků,“ vysvětluje Lenka Fryntová z Občanského poradenského střediska.
Dobrovolníci pracují na dětské klinice, dětské chirurgii a dětské neurologii. Záslužnou činnost odvádějí i na odděleních pro seniory, kam si chodí povídat s lidmi, které nikdo dlouho nenavštívil. „Rádi bychom naše služby ještě rozšířili. O dobrovolnictví jeví zájem i další oddělení. Třeba dětská onkologie,“ říká Lenka Fryntová, když odchází.
U stolku zůstáváme s Alenou Semelovou a ostatními dětmi. Klárka a Natálka zřejmě zapomněli, že jsou v nemocnici a hrají si, jako by byly doma. K myšce jsem ještě vymodeloval kočárek. Dobrovolníci často uleví rodičům, kteří jsou s dětmi v nemocnici. „Můžu si odpočinou, skočit na kafe nebo si něco přečíst, když si paní Semelová hraje s Natálkou,“ říká její maminka, když se vrací z procházky.
„Dobrovolníci jsou pro nás velkým přínosem. Dětem se věnují v době, kdy připravujeme vyšetření nebo léky. Nemáme tolik času si s dětmi hrát. Pracovala jsem v jiné nemocnici, kde dobrovolníci nebyli a je to opravdu nesrovnatelné,“ říká mi na odchodu dětská sestra Eva Skalová.
