„Nemůžu tvrdit, že by předcházející porody provázely komplikace. S odstupem času jsem si ale uvědomila, že neosobní péče v nemocnici je mi nepříjemná,“ vysvětluje svou motivaci rodit doma Jana Doskočilová.
Dodává, že v porodnici jí chyběl respekt k rodičce jako ke kompetentnímu člověku a k miminku jako krásné a nově se objevující bytosti.
Z domácího porodu neměla Jana Doskočilová ani na okamžik strach. „Věděla jsem, že moje tělo je silné. Bolesti jsem se nebála. Klid mi dodávala důvěra v Boží pomoc a modlitby přátel,“ říká Doskočilová.
Na porod byla rodička připravená, pravidelně chodila na prohlídky. Věděla, že dítě je v pořádku a ve výhodné pozici hlavičkou dolů. Byla v kontaktu s porodní asistentkou Dagmarou Suchou, pomáhala jí i kamarádka, lektorka předporodní přípravy, Libuše Šťastná.
„Když začaly bolestivé tlaky, klekla jsem si na zem a dýchala. V tu chvíli jsem byla jen nástroj, který měl zvládnout své poslání. Nahlas jsem křičela, abych se uvolnila. To bych si v nemocnici s ohledem na okolí nikdy nedovolila. Pak Zuzanka ukázala hlavičku a posledním tlakem se vykulila manželovi do náruče. Ten mi ji podal. Cítila jsem neskutečné štěstí,“ popisuje situaci Doskočilová.
Manželé Doskočilovi nepochybují o tom, že se pro porod doma rozhodli správně. Shodně tvrdí, že domácí porod pomohl odbourat stres, který je v porodnicích běžný.
„Pokud začnou ženy vnímat svoje tělo jako vyladěný nástroj, bude méně rizikových těhotenství a operativních zákroků při porodu. Musíme se naučit přijmout bolest jako něco, co pomůže dítěti na svět. Největší štěstí je, když na konci sevřeme miminko v náručí a nikdo nám ho neodnáší mýt, vážit a měřit,“ končí své vyprávění Doskočilová.
Volba domácího porodu je dnes možná. Přesto jej porodníci nedoporučují. Riziko komplikací je podle nich vysoké.
