Záhadný atmosférický jev způsobuje lidem na palubách letadel ve velkých výškách vyšší vystavení dávkám radiace.
Výzkumníci přeměřili míru radiačních dávek, které lidské tělo obdrží při letech v různých nadmořských výškách a zeměpisných šířkách. Podle dat projektu Armas, který spolufinancovala NASA, patrně existuje nepředpokládaný zdroj radiace, který může dostupnou statistiku náhodně vychylovat – radiační mraky.
Nejčastějším zdrojem radiace v atmosféře Země jsou sluneční vítr v podobě proudu vysoce nabitých elektronů vymrštěných ze sluneční korony a kosmické záření, které může místy proniknout magnetickým polem naší planety. Podle vědců se však poměrně často děje, že je část slunečního větru pohlcena do jakýchsi mraků, v nichž nabité elektrony reagují s atomy kyslíku a dusíku a vyzařují sekundární a terciární radiaci.
„A právě tato radiace, nejčastěji v podobě gama záření, způsobuje nestandardně vyšší radiační expozici a hrozbu pro ty, kteří často létají,“ vysvětlil vedoucí výzkumu W. Kent Tobiska časopisu New Scientist.
Zdůraznil přitom, že jde zatím jen o pracovní hypotézu, která nicméně potvrzuje předchozí měření nestandardních radiačních výkyvů provedená jihokorejskými vědci v roce 2015. Odkázal však také na výsledky měření rozsáhlého projektu Armas, který vedl a který čítal 264 průzkumných letů v rozmezí roků 2013 až 2017.
Díky projektu Armas vědci nově propočetli, že piloti, palubní personál i cestující na dálkových letech obdrží ve vyšších zeměpisných šířkách v průměru za každých 12,5 hodiny letu ve výšce kolem 11 kilometrů ekvivalent dávky jednoho rentgenu hrudníku (0,03 až 0,1 mSv).
Intenzita dávky se pak s přiblížením trasy letu k rovníku snižuje, ve středních zeměpisných šířkách dostane tělo tuto dávku jednou za 25 hodin,
při letu kolem rovníku pak dokonce jen jednou za sto hodin. Intenzitu dávky lze potom regulovat třeba i snížením letové hladiny, každé dva kilometry ji mohou snížit na polovinu. „To může být důležité i pro piloty vojenských letadel a bezpečnost jejich práce,“ dodal Tobiska.
