Poslední cesta vede krematoriem od zdviže k pecím

Co se děje se zemřelými, když v obřadní síni pardubického krematoria doznívá smuteční hudba?
„Zhruba minutu před koncem poslední skladby dostane obřadník do místnosti, ze které obřad řídí, od hudby signál. Začne stmívat světla v síni, pak rozsvítí reflektory, které symbolizují světlo na cestu, a spustí zdviž s rakví, která ji sveze o poschodí níž. Nakonec vystoupí před smuteční hosty, oznámí, že je obřad u konce a kondoluje pozůstalým,“ vysvětluje vedoucí pohřební služby a krematoria Pavel Ježek.
Zdviž s ostatky sjede do místnosti pod obřadní síní. Stojí tu historické dvoupatrové pece. „Pece se používaly do rekonstrukce v roce 1995. Původně se v nich topilo koksem. Později byly předělány na plyn. Zpopelněné ostatky se drtily ručně v suterénu. Máme tu ještě zaměstnance, kteří se na to pamatují,“ říká Ježek.
Místnost se zdviží si zahrála ve slavném filmu Spalovač mrtvol.
Ze zdviže je rakev přeložena na vozík a buď odvezena rovnou k pecím, nebo uskladněna. „Pokud se tělo ukládá na déle než sedm dní, skladuje se v mrazicím boxu. Pokud je to na dobu kratší, tak v chladicím boxu,“ ukazuje Ježek uskladněné rakve, které v boxech stojí a čekají na obřad nebo spálení na vozících. Z vozíků se ostatky nesundávají prý proto, aby se s nimi manipulovalo co nejméně a nejšetrněji.
Květiny a věnce, které po skončení obřadu zůstanou u katafalku ve smuteční síni, se znehodnocují. Zaměstnanci krematoria je naházejí do lisu, ze kterého jdou rovnou do kontejneru s odpadem. „Rozhodně není pravdivý mýtus, že by se smuteční kytice nějak rozebíraly a prodávaly znovu. Na to tu není ani místo a ani čas,“ říká Ježek u propadla, které vede ze skladu květin k místnosti s lisem.
V dlouhé chodbě vedoucí od zdviže kolem mrazicího a chladicího boxu k pecím je cítit dezinfekci. Z pecí je v provozu pouze jedna. U druhé se opravuje vyzdívka. U pece jsou připraveny dvě další rakve, které se mají ten den spálit. „Zpopelnění trvá sedmdesát až sedmdesát pět minut. Do spalovací komory se vejde pouze jedna rakev a komoru nelze za provozu otevřít. Těla se při manipulaci důsledně evidují. Je tedy vyloučená záměna a pozůstalí dostanou popel svého nebožtíka,“ říká Ježek.
Z pece, která je v provozu, sálá značné teplo. Zákon stanoví, že v ní nesmí teplota klesnout pod 850 stupňů Celsia. Kdo chce, může do spalovací komory nahlédnout zasklenou kulatou špehýrkou. Uvidí především jasně oranžové plameny.
Vedoucí krematoria ukazuje několik knih, kde se těla evidují, hromádku listů o prohlídce mrtvého, bez níž není možné tělo do krematoria přijmout, a několik kousků masivního železa s vyraženými evidenčními čísly. Ty provázejí každé tělo od chvíle, kdy ho zaměstnanci krematoria převezmou, do okamžiku, kdy předají urnu pozůstalým.
Popel z pecí se sype do drtičů, ve kterých se drtí zbytky kostí, které neshoří úplně. Když popel vychladne, pohřební zřízenci ho nasypou do úřední plastové urny. Tu si pak vyzvednou pozůstalí k pohřbu nebo k rozptýlení. Nevyzvednuté urny správa krematoria skladuje dva roky. „Zákon chrání lidské ostatky před zhanobením. I s popelem se tedy musí nakládat pietním způsobem. Nevyzvednutý popel nejméně po dvou letech ukládáme do společné hrobky tady na hřbitově,“ říká ředitelka Služeb města Pardubice Lea Tomková.
Budova pardubického krematoria s mohutným schodištěm a ochozem kolumbária dominuje zdejšímu hřbitovu už šestaosmdesát let. Minulý týden byla vyhlášena národní kulturní památkou.