Poštolky na balkoně. Prosím nerušit

Most / Po špičkách a zpomaleně se plíží kolem oken Irena Tuzarová z Mostu skoro každé jaro už spoustu let. Na jejím balkoně se totiž zalíbilo dravcům. „Vidíte, ty šedivé okaté koule?“ ukazuje na chomáč v květináči majitelka bytu. „Po-štol-ky,“ šeptá a prst si dává významně přes ústa.

Přilétá jeden z rodičů a spěchá do hnízda dát do věčně hladových krků sousto.
„Kupuji kuřecí maso a přikrmuji je. Aby měly sílu a nemusely se za sháněním potravy tolik nalétat,“ říká Tuzarová, když od okna poodejde o kus dál. Vzápětí z chladničky vyndá kuřecí skelet, pěkně ho naseká na drobno a naznačuje hmat, kterým podává poštolkám maso na okenní parapet.

Výsostné území

„Když tu hnízdí, na balkon nechodím. Je to jejich území a já ho ctím,“ vyznává milovnice zvířat. Po dvou měsících, když poštolky vyletí z hnízda, ji čeká úklid. Zbytky jídel, kosti, výkaly musí z podlahy vyčistit, aby mohla balkon po zbytek roku používat. „Nevadí mi to. Prostě to pro poštolky ráda udělám,“ říká.
Dravci jsou velmi plaší. „Nafotit poštoky je nadlidský úkol,“ zpozorní její výraz ve tváři. Stačí sebemenší zvuk, rychlý pohyb rukou, a jsou fuč.

Holubí hostina

Když mláďatům nadejde čas vyletět z hnízda, nevadí, že tak vysoko nedosáhne žádná koruna stromu. Rodiče je učí plachtit na balkony sousedního věžáku. Tam si chvíli odpočinou a frnk zase zpátky.
„Vydržím se na ně dívat stále dokola. A zas a znovu se skláním nad dokonalostí přírody,“ zalesknou se Tuzarové oči. Zahledí se do nebe. „Pojďte, něco vám ukážu,“ říká a bere si bundu. Odemyká mříž, která chrání dveře na střechu. Je rychlá a obratná. Na otázku, jak to, že má klíč právě ona odpovídá, že pracovala v chemičce u hasičů, a když v domě hoří, tak střechou větrá. „Nebojte se, ale buďte opatrná. Já jsem na výšky zvyklá,“ vede mě ze dveří ven.

Ze střechy čtrnáctiposchoďového domu je město jako na dlani. A to, co se ze země zdá majestátní, odsud nabývá jiných rozměrů. Slunce zapadá za kopec Ressl, ale ještě zvědavě pokukuje, co to na střeše vyvádíme. Nahoře je zvláštní ticho a prohání se tam jen vítr.
„Co tomu říkáte?“ ukazuje Irena Tuzarová na hromádku drobných kostí. Kolem je chmýří a kus křídla. „Tušíte, kdo a nad kým tady hodoval? Když jsou tu poštolky, holubi se drží zpátky,“ říká razantně.

Holubí vetřelci se jí natrápili dost a dost. „Často mám otevřená okna. Nejednou se stalo, že jsem přišla do kuchyně a měla jsem holubí pré kolem hrnců na plotně,“ vzpomíná na drzost nevítaných hostů.
A tak, když jí kolem oken létá holubí peří, a ona ví, co to znamená, nelituje.

Letité souznění

Na anténě sousedního domu sedí straky. „S nimi poštolky vycházejí. Někdy mám pocit, že společně předvádějí cirkusové vystoupení v manéži pod oblaky. V ladném letu si vyměňují místa, víří vzduch a svět kolem se najednou točí,“ zasní se Tuzarová.
Když pak schází ze střechy o patro níž k ní domů, vypravuje, jak jí pomáhají sousedé a nosí poštolkám maso vyvařené z polévky nebo omáčky.

V centru města bydlí téměř pětačtyřicet let. Našla tady druhý domov za ten zbouraný ve starém Mostě.
„Jako dnes si pamatuji okamžik, kdy jsem poprvé otevřela dveře tohoto bytu,“ zamíchá si černou kávu a vypravuje dál. Bytu, který má blízko ke hvězdám. Chtěla se nabažit výhledu, který odtud má. Vstoupila na balkon a ejhle, v rohu seděly dvě šedé koule. „Poštolky byly první, kdo se tady zabydlel. A tak se tu vzájemně snášíme už pěknou řádku let,“ usmívá se žena. Za ten čas tu vyvedly snad čtyřicet mláďat.

Na chvíli se odmlčí a váhá, jestli má nahlas říct, co se jí honí hlavou.
„Dřív jsem je mívala ochočené. Cítily, že jim neublížím a tak jsme k sobě měly den ode dne blíž, až se mi poštolka klidně usadila na ruku a koukala na mě svýma nádhernýma očima. Bylo to úžasné, ale pak jsem se musela držet zpátky a nebýt k nim až tolik vstřícná. Viděla jsem souseda z domu naproti, jak měl poštolku provázkem uvázanou za nohu, aby mu na balkoně plašila holuby,“ sklopí oči a je na ní vidět, že ji to dodnes mrzí.