Začalo to na střední škole, když si jeden ze studentů pořídil potkana a nosil ho na krku nebo v rukávu všude sebou. Najednou chtěli mít takové zvíře všichni spolužáci ze třídy. Pořídila si ho i dnešní studentka Ostravské univerzity a majitelka chovné stanice potkanů Blanka Lankočí.
„Šla jsem do Zverimexu a koupila si svého prvního potkana. Byla to samička jménem Smeagolie,“ vzpomíná Lankočí. Postupně se začala o potkany zajímat víc a zjistila, že existují i chovné stanice. „Samozřejmě jsem hned chtěla zvíře s papírama a pokud možno všechny a ve všech barvách,“ říká Lankočí.
Proč zrovna potkan?
Jak přijali jejího nového domácího mazlíčka rodiče? „Předtím měla dvě obyčejné myšky. Ty jsem nosila také na krku a když jsem je pak vyměnila za potkana, maminka si zpočátku ani nevšimla, že je to přece jenom o něco větší zvíře, i když to bylo potkaní mládě. Táta to poznal a jen se usmíval pod vousy. Ale když pak i maminka viděla, že je to čistotné zvíře, už mi to tolerovala,“ vzpomíná Lankočí. Potkan není zrovna obecně považován za prototyp domácího mazlíčka. Naopak. Většina lidí v něm vidí odpudivého hlodavce, který spíš než do bytu patří do stok a kanálů. „Než jsem si pořídila potkana, měla jsem králíka. Bylo to takové hloupé zvíře, které jen sedělo, čumělo a žralo. Na lidi si to moc nezvyklo. A já jsem chtěla zvíře, které se mnou bude komunikovat, bude mě potřebovat, bude na mě zvyklé a kterého s sebou můžu nosit,“ vysvětluje chovatelka důvody, proč si vybrala právě potkana. Brzy nezůstalo u jednoho. Původně chtěla mláďata samičky, kterou už měla doma, ale přes veškerou snahu se krytí nepovedlo. „Několikrát jsme se snažili, dokonce i ve škole probíhalo takové „skříňové krytí“, kdy jsme ji zavřeli s jedním potkaním samcem od spolužáka do skříňky ve třídě, ale nic z toho nakonec nebylo,“ posteskla si chovatelka. Pro další zvíře tedy opět zamířila do Zverimexu.
Potkaní šampióni
Potkanů postupně přibývalo, tak se zaregistrovala do klubu chovatelů a založila vlastní chovnou stanici. Jak prozradila chovatelka, potkani by se měli chovat vždy ve větším počtu, protože jsou velmi družní, zvyklí žít ve skupině a jsou-li sami, strádají.
Dnes má doma dvanáct samiček a šest samců, ke každému z nich vlastní třígenerační rodokmen s přesným popisem druhu, počtem narozených a odchovaných mláďat nebo jmény rodičů, prarodičů i sourozenců. Pravidelně s nimi jezdí na výstavy a trofeje za titul „nejlepší potkan výstavy“ se hromadí.
Získat titul šampióna přitom není nijak jednoduché. Posuzuje se celkový vzhled potkana, speciálně pak hlava, postavení uší, kvalita a barva srsti a další. Kontroluje se, zda má potkan všechny prsty, protože se běžně stává, že při rvačce o některý přijde.
„Jednou mi vrátili potkanku s tím, že má „přetučnělý“ ocas,“ prozradila chovatelka. Posuzuje se také barva, hodnotí se kondice a povaha. „Když hodně piští, zkoumá se, jestli není příliš agresivní,“ vysvětluje Lankočí.
Patřičná příprava před výstavou je samozřejmostí. „Vyčistí jim ocas, ostříhám drápky a vykoupu v umyvadle,“ říká Lankočí.
Jsou milí a inteligentní
V každé skupině mají potkani vlastní hierarchii a jednoho dominantního jedince, i když se někdy o místo vůdce poperou. „Holky se většinou hašteří o kus žrádla, ale kluci už vedou těžší boje, někdy i do krve,“ říká chovatelka. Že patří potkan mezi nejinteligentnější hlodavce vůbec, jen potvrzuje. „Jsou to inteligentní a velmi milí tvorové. Ke člověku rychle přilnou a pak jsou z nich opravdoví domácí mazlíčci,“ dodává. Blanka Lankočí je jednou z pěti chovatelek laboratorních potkanů v Ostravě. Její láska k netradičním zvířecím mazlíčkům ji přivedla až k takovým znalostem o tomto hlodavci, že úspěšně udělala zkoušky na čekatelku a zanedlouho bude sama posuzovatelkou chovu. Až se tak stane, bude první a zatím jedinou posuzovatelkou chovných potkanů v Ostravě.
