Pozor na jezy, radí zkušený vodák

Vodáci odemkli Ohři. Největší řeku Podkrušnohoří, kterou zná František Košina jako málokdo.

Na Ohři je jako doma. Nestor karlovarského vodáctví František Košina ji má prakticky denně před očima, navíc už mnohokrát Ohři sjel. Dobře ví, kde musejí hlavně mladší a nezkušení vodáci zpozornět.
„Nejnebezpečnější jsou samozřejmě jezy. V Chebu, Kynšperku, Tisové a pak u nás na Karlovarsku. V Tuhnicích a v Radošově. Radošovský jez je podobně nebezpečný jako Tuhnice. Má dlouhé vývařiště mezi stěnami, kde vodák za svou chybu snadno zaplatí,“ říká služebně nejstarší karlovarský vodák, který sjel už přes tři stovky řek na čtyřech kontinentech.
Jinak prý ale vodáci mohou být klidní. „Až na tyto umělé překážky je Ohře klidná. A taky poměrně hezká, hezčí než třeba Lužnice,“ říká sedmasedmdesátiletý muž, který si do své bohaté sbírky zážitků nedávno připsal další. Takzvaný prvosjezd Vitického potoka. Potok sjeli při tání sněhu spolu s mladším kolegou Miroslavem Blahníkem.
„Ohře už mě nemá čím překvapit, ale těžké a neprozkoumané toky jsou výzvou,“ směje se.
Spoluzakladatel vodáckého klubu v Karlových Varech má jasno v tom, která místa na horním toku Ohře jsou nejkrásnější. „Je to úsek mezi Loktem a Kláštercem,“ říká s tím, že pokud mají vodáci vztah k historii a kultuře, rozhodně by měli navštívit Cheb, Loket, Karlovy Vary, Klášterec i Kadaň. Životní láska k vodě a kánoím se u předsedy Klubu vodáků Karlovy Vary ještě donedávna projevovala i jinak. Vyráběl šachy z porcelánu. Samozřejmě hlavně vodácké.
„Začal jsem s tím před více než dvaceti lety. Nejprve jsem dělal jen vodácké šachy, pak jsem ale začal i s dalšími,“ ukazuje bývalý zaměstnanec Karlovarského porcelánu na stovky šachových figurek. Jsou mezi nimi mimo jiné kompletní sady pivařských, egyptských, barokních, karlovarských, gotických, námořnických nebo loveckých šachů. Dokonce i figurky s motivy večerníčka. Celkem šestnáct druhů, ke kterým musel vymodelovat zhruba stovku forem. „Své šachy prakticky jen rozdávám. Co se vodáckých týče, zbyly mi už jenom dvoje. Jedny z nich jsem ale slíbil kamarádovi do Bratislavy,“ uzavírá František Košina.