Tma začíná padat na Hradec Králové čím dál tím dříve. Blíží se Dušičky, svátek všech mrtvých. A taky doba, kdy si lidé připomínají různá strašidla. V Hradci jich minimálně ve vyprávění lidí žije několik.
Strach pobízel večer k rychlejšímu kroku kolemjdoucí v blízkosti hradeckého chrámu svatého Ducha. Ten podle pověsti za temných nocí obcházel bezhlavý mnich.
„Bylo to za třicetileté války, kdy byl kostel evangelický. Švédové chtěli husitský Hradec reformovat na katolický. Mnich, katolík, vystřelil na oltář kostela. Když padnul, v noci pak chodil pořád do kostela, hlavu měl v podpaží, svítil si a snažil se nějak odčinit, co provedl,“ líčí jednu z lidových pověstí autor několika publikací z historie Hradce Králové Zdeněk Doubek.
Strašilo všude
Z minulosti se zachovalo víc strašidelných legend. Jako třeba ta o popravě dvou důstojníků u třebešské kapličky. „Jednomu usekli hlavu a on bez ní odešel až k Umrlici, ke slepé části Labe. Teprve tam jeho tělo padlo na pole a zůstalo,“ přidává další příběh Doubek.
V každé části města podle něj kdysi něco strašilo. „Na starém Hradci býval obchod, dnes je to koloniál. Vyprávěla se o něm pohádka, že v noci se v něm rozsvítilo a všechno zboží ožívalo. Na Slezském Předměstí v uhlí, které se rozváželo po domácnostech, žil zase trpaslíček Uhelníček a ve starých školách po stupínkem Školníček. Živil se jablky, chlebem. Tím, co děti zapomněly v lavici. A když potřebovaly, tak jim napovídal,“ říká pamětník.
Bílá paní
Vedle dobrých duchů obývaly Hradec Králové přízraky nahánějící hrůzu. Na jižních parkánech starého města se zjevovala a strašila bílá paní. Psal o ní už historik a hradecký rodák Bohuslav Balbín.
Ten je také autorem pověsti o propadlých jeptiškách a jejich pokladu.
V podloubí u děkanství pak prý tři lidé padli za oběť potvorám chrlícím oheň. Vše ustalo, až když někdo v místě zavěsil kříž.
Ve sklepích bývalého hradeckého pivovaru dělal neplechu čert. „Když nám vstoupí do díla, nic se nám nepodaří,“ tvrdil sládek návštěvníkům při školních exkurzích. Když se pivovarští dělníci opili, přísahali by, že ho i viděli.
Kromě toho se děti a pověrčiví lidé měli na pozoru před polednicí. „Byla to stará babka, která se toulala po starém městě. Byla celá špinavá a přes všechny hadry, co měla na sobě, jí ani do obličeje vidět nebylo,“ popisuje polednici hradecká spisovatelka Marta Pohnerová.
V Hradci jich žilo hned několik. Jedna z nich shazovala v poledne lidi z Bílé věže. „Myslím, že se jmenovala ta holčička Blaženka. Její strýc nebo děda chodil na věž zvonit a našel ji dole mrtvou. Vypráví se také o tom, že do města přijel posel a sedl si do okna Bílé věže. Než odbilo poledne, polednice ho shodila,“ říká Doubek.
Kronikář přitom zaznamenal skutečnou událost, která se odehrála 21. května roku 1606. Ve velkém okně Bílé věže tehdy usnul posel Blažej. K poledni se zřítil dolů, prorazil střechu měšťanského domu a zabil se. „Polednice chodila také po městě s pytlem, zaškrcovala a sbírala do něj děti, které pak házela do obilí. Nebo když zrálo obilí, chodila ho cuchat, aby se nedalo sekat,“ vysvětluje Doubek.
Hradecké babičky kdysi za dlouhých večerů vyprávěly svým vnoučatům i o tom, jak v háji v Kuklenách řádil černý pes s ohnivýma očima. Zem se po něm slehla, až když háj vyhořel.
„V Malšovicích u Čertova mlýnku žil hastrman. Každý rok utopil několik lidí, kteří se u mlýnku koupali. Nebo tam byla taková kruhová tůňka. Říkalo se jí žabí království, a v něm že žije žabí král,“ vzpomíná Doubek.
Pérák
Za německé okupace byl velkým strašákem pro nacisty hradecký Pérák. Honili se za přízrakem, který po sobě zanechával na domech vizitku v podobě svého obrázku s nápisem „Byl jsem tady. Pérák“.
„Byla to zidealizovaná postava nepolapitelného člověka. Měl na nohou přimontovaná dvě péra z kanape, a když se na nich zhoupl, přeletěl celý barák. V noci skočil na dvůr do kasáren a vyskočil pryč, strážným bral flinty. Gestapáci šíleli, sami si nebyli jisti, jestli jde o postavu skutečnou, nebo fiktivní. Všechno, co se Němcům nepovedlo, svedli na Péráka. V letech 1944 a 1945 řádil po Hradci jako černá ruka,“ dodává Doubek.
Putování za strašidly
V nejnovějších Pohádkách od Labe a Orlice a v dalších knížkách spisovatelky Pohnerové se to hradeckými strašidly jenom hemží. Ať už známými ze starých pověstí, či těmi, které sama vytvořila.
„Z každého vymyšleného strašidla se jednou stane tradice. Skřítci, víly jsou duchem minulosti, který tu žije. Každý dům na starém náměstí má svého skřítka, který ho chrání,“ vysvětluje hradecká spisovatelka. Ve svých příbězích vdechuje život desítkám hradeckých pohádkových postav. Třeba zavalitému skřítkovi Stoočníkovi, který má místo vlasů sto očí, Muzejníčkovi, Ohniváčkovi, Labskému a Orlickému vodníkovi a jejich dětem - vodníčkovi Zelinkovi a víle Orličce. Čtenáři se dozvídají také o čarodějnici od řeky, Puškvornici, a Bahenici od soutoku. Ty už ale z Hradce odtáhly. „Když čarodějnice moc zlobily, vodníci je poslali do Pardubic,“ dodává Marta Pohnerová.
