Hodiny třídění dopisů podle okrsků, ulic a čísel, zapisování do formulářů a pak kilometry roznášky za jakéhokoliv počasí. To je každodenní práce opavských pošťaček. Redaktorka Sedmičky si vyzkoušela být jednou z nich.
Je půl šesté ráno a na opavské hlavní poště už je rušno. Vedoucí směny Jana Lišková mě vede na doručovací sál, kam si doručovatelky nosí hromady poštu a třídí ji.
„Máme tři sály a na směně je přes šedesát pošťaček. Na hlavní poště se schází dopisy pro celou Opavu a okolí,“ líčí Lišková.
Posadí mě ke stolku Hany Šromové. Ta má v Opavě na starosti rajón jednadvacet. Poštu lidem nosí už dvacet let.
„Dole nám poštu roztřídí podle okrsků a my si ji dál třídíme podle ulic,“ popisuje Šromová, zatímco hbitě hází jeden dopis za druhým do přihrádek s názvy ulic. Ty si pak dotřídí ještě podle čísel, aby jí při roznášce šly jeden za druhým. Doporučené dopisy zvlášť, obyčejné zvlášť.
Na úřad i do banky
Je těsně před Velikonocemi a velkou část pošty tvoří pohledy. „Říká se, že už si lidi pohledy nepíšou, ale pořád je toho dost,“ poznamenává Šromová.
Doporučené dopisy musí jeden po druhém zapsat na doručovací kartu. Venku se mezitím rozednívá. Hotové hromádky pošťačka stahuje gumičkami a láduje do tmavěmodrých tašek. „Do vozíku si dávám jen začátek trasy. Zbytek rozvezou auta v taškách po městě,“ vysvětluje Šromová.
O půl deváté vyrážíme. Před námi je sedm kilometrů opavských ulic a uliček. Vezeme dva pošťácké vozíky, jeden schováme na vrátnici. Hana Šromová vyrazí pořádně svižným tempem.
Trasa jednadvacet vede centrem a začíná hned u pošty. „Máte pro mě něco?“ ptá se muž kouřící před jedním z obchůdků. „Máme,“ odpovídá doručovatelka a vytahuje první dopisy.
Pokračujeme Masarykovou třídou, přes Sady Svobody a Beethovenovu na Matiční, Horní náměstí a Popskou. Poštu nosíme do obchodů, na úřady, do banky, kde musí doručovatelka prostrčit dopisy skrz mříž, protože ještě nemají otevřeno, i do kláštera.
Vyšlápneme desítky schodů, patra na úřadech projíždíme výtahem. „Tady jsem se jednou zasekla ve výtahu,“ líčí doručovatelka při cestě budovou ministerstva zemědělství.
Končíme papírováním
Pak zpátky na vrátnici pro druhý vozík a pokračujeme Otickou na Vaškovo náměstí, Vyhlídalovou na Bezručovo náměstí a zpátky. „Nic nesmí čouhat,“ upozorňuje doručovatelka Šromová, když strká poštu do schránek. Po ruce má neustále obrovský svazek klíčů od jednotlivých vchodů.
Schránky jsou v Opavě různé. Popsané i nepopsané. V domech na Masarykově třídě visí na zdech starodávné drobné dřevěné. V jednom domě na Otické mají plechové zbytky schránek položené na podlaze a na Popské nám kus schránky skončí na noze, protože si ji majitel slepil izolepou.
V pekárně na Vaškově náměstí nás čeká první tmavěmodrá taška a v ní pošta pro ulice Joy Adamsonové, třídu Svornosti či Riegrovu.
V plechové schránce Na Rybníčku je další taška. Blíží se poledne a našlapané kilometry jsou cítit. „Už jen kousek,“ utěšuje mě Šromová. V budově Všeobecné pojišťovny čeká třetí taška. Směna tím nekončí.
Další hodinu a půl zabere papírování. Vyzvedneme poštu, která přišla odpoledne a třídíme. Do počítače zapíšeme nedoručené i doporučené dopisy a vše musíme opět zaznamenat do karet.
Znáte svou pošťačku?
