Prales tu zůstane věrný

Říkal jsem kolegům v redakci: Nechtějte, abych psal o kácení starých stromů smířlivě. A už je to tady! Hned, jak jsem napsal první větu, tak mě napadlo, že vlastně pořád nejsem v tomto ohledu nijak smířlivý.

Jen taková jedůvka mě napadá: kdo bude znát za deset let jméno toho ouředníka, který nechal skácet pěknou alej? Právě, že vůbec nikdo, ale hodně hlav si bude pamatovat, že někde kdysi krásná alej stála a už nestojí a že to je hanba.

Každopádně smířlivě měly působit samy památné stromy. Byly vysazovány u různých výročí: u pádu vlády, u nového, lepšího režimu, u příjezdu prvního vlaku patnáct let poté. Někdo zbloudil cestou na svůj hrad v pralese, ale nakonec našel cestu - i zasadil na kritickém místě svého bloudění lípu. Lípa se dožila pěti set let, a tak u ní postavili penzion.

Představme si situaci, kdy všichni lidští obyvatelé našeho kraje odjedou někam na dlouhou zdravotní dovolenou. Třeba, pro mě za mě, na Venuši. Na tisíc let. Jsem přesvědčen, že kdyby za tisíc let přiletěl z té planety na Zemi turistický raketoplán, našli by tady Noví Venušané statisíce tisíciletých stromů. Ráj na zemi.

Bylo by to tak krásné, že by se všichni bývalí pozemšťané hned zase sbalili, vypili své hygienické fotonové drinky a vyrazili domů, do Venuše.

Jediný problém toho pralesa tisíciletých dubů a sekvojí a cedrů, či čeho, by byl v tom, že by tu už nebylo nikoho, kdo by se mohl těmi starodávnými stromy kochat. Tedy ani mě. Ledaže by mě tady na Zemi nechali kolegové lidé na pozorování a vždycky jednou za sto let by se na mě přijeli z kosmu podívat, zda se neměním ve starý strom.

Změnil bych se, jenže v tomhle o sobě pochybuji. Nemyslím, že je lehké na tak dlouho zakořenit. Na to jsou ty památné stromy pašáci: že dokázaly zůstat a neodejít za lepším.