Praprapraotec Čech pochází z Etiopie
Galerie snímků ústeckého cestovatele a fotografa Vladimíra Kettnera není jen úžasným geografickým dokumentem. Je ukázkou mnoha kultur a citlivým pohledem do života lidí.
Ve dnech, kdy ústecká knihovna zahajovala výstavu Kettnerových snímků z Provence, fotograf už měl za sebou třetinu třicetidenního pobytu v Etiopii.
Proč právě Etiopie? S jakou představou jste odjížděl do země „doby kamenné“?
Afrika je kontinentem kontrastů, kontinentem s předlouhou historií. Taková je i Etiopie. Její historie sahá až do doby před více než třemi miliony let. Tehdy se zde snažili žít jedni z našich prvních předků. Unikátními je třináct chrámů vytesaných ve skále na severu země v Lalibele a mnoho dalších památek. Z přírodních krás vede Simienské pohoří s mnoha druhy flóry i fauny. Ale největším unikátem je jih země, kde se zastavil čas. Žijí tam jedinečné kmeny s vlastními prastarými zvyky, celními právy, starobylými řemesly i velmi nezvyklou rodinnou hierarchií. Hovoří celkem asi osmdesáti jazyky s více než sto padesáti dialekty.
A nejsilnější zážitky?
Po Etiopii jsme urazili šest tisíc kilometrů. Už to napovídá, co všechno jsem mohl vidět, cítit a prožít. Osobní setkání s ženami kmene Mursi, které nosí v rozřezaném spodním rtu a v uších obrovské hliněné kruhy. S krásnými ženami etnika Hamar, které při zkoušce dospělosti absolvují bičování a mají „ozdobné“ kaloidní jizvy na zádech i kolem prsou, vytvořené vyřezanou kůží. Se ženami kmene Karoa, s jejich zvláštními a páchnoucími účesy, které vznikají namazáním máslem a lepením hlinkou do uzlíků. Ze zvířat mi učarovaly hrabavé opice Gelada v Simienských horách, připomínající chodící kožich s obličejem.
Prý jste se z Etiopie vrátil nejen jako nadšený cestovatel, ale i jako adoptivní otec.
Chlapec jménem Getawe z Lalibely se mnou začal hovořit velmi slušnou angličtinou. Dozvěděl jsem se, že navštěvuje osmou třídu a na jeho školní docházku se skládá asi šest rodinných příslušníků. Že jeho maminka, která vypadala na sedmdesát a bylo jí pouze třiačtyřicet, chodí pěšky čtyřicet kilometrů za svým manželem pracovat na pole. A kluk po vyučování prodává malé suvenýry, uklízí obchůdek své tety a ještě si píše večer všechno, co bylo ve vyučování. A to latinkou. Školní knihy totiž neexistují. Donutil mne říkat názvy evropských států a on mi diktoval jejich hlavní města. Vždy správně. V ten moment jsem si uvědomil jeho silnou touhu po vědění, tak těžce vydobytou, a zároveň ten propastný rozdíl mezi jeho duševní silou a zlenivělou a zhýčkanou evropskou mládeží. Slíbil jsem mu částečně sponzorovat jeho další studium na střední škole. Příští den za mnou přiběhl, už mi říkal táto, a věnoval mi vlastnoručně vyrobený svatý křížek.
Jste také výborný kytarista a zpěvák. Zůstala vám v srdci hudba některého z národů, které jste navštívil?
V Severní Americe gospel songy a west coast. V Jižní Americe samozřejmě lokální živá a podmanivá muzika díky nohy beroucím rytmům. Ve Španělsku srdceryvně prožívané a produkované fandango se složitými rytmy, kdy si pozorovatel myslí, že aktér je již jen krůček od smrti. No a v Africe je každá hudební produkce fantastická. Alespoň pro mě. Jak rytmy, tak i vokální projev jsou zároveň příjemné i burcující, vzápětí strašně tajemné. Obrovská dynamika.
Jaký je, kromě fotografíí, váš nejcennější suvenýr?
Poznání. Jak lidé v ještě izolovaných místech světa žijí, jaké mají zvyky, jaké životní hodnoty vzývají. Poznání vám, na rozdíl od všeho ostatního, nikdo nevezme.
