Oblékli si slavnostní šaty, pořídili kytku, pozvali příbuzné a vyrazili k faráři. Nechyběly družičky ani hostina. V Mostě je několik manželů, kteří obnovili svůj manželský slib. Shodují se, že svatební obřad na druhou upevnil jejich vztah.
Poznali se na dovolené
Manželé Božena a Stanislav Kostihovi se poprvé brali v roce 1966. Napřed na výboře a pak v kostele. „Pro faráře by to byly v čase hlubokého socialismu dva roky kriminálu, kdyby nás oddal bez razítka civilního obřadu na radnici,“ vzpomíná na svatební ceremoniál Stanislav Kostiha.
Přesto, že bydleli od sebe nedaleko, poznali se na zájezdu v Jugoslávii. „Byli tam lidé z celé republiky. Večer jsme šli zkratkou po louce do sousedního města do baru. Standa měl jako jediný kapesní baterku. Chytla jsem se ho, abych neškobrtla, a držím se ho dodnes,“ mrkne na svého manžela Božena Kostihová.
Tak rychlý spád ale jejich vztah neměl. Z dovolené se vrátili ještě jako počestní přátelé. Pak si na Vánoce, na Velikonoce zatelefonovali. „Ani na kafe jsme se za celý rok nesešli,“ ohlíží se Stanislav Kostiha.
Nastalo léto, čas dovolených. „Jen tak jsme si zavolali, Standa mířil k Baltu na dovolenou a já ho vybídla, že se přidám. Za pár dnů jsme spolu seděli ve vlaku,“ líčí Kostihová.
Na severu východního Německa se poprvé chytili za ruku, dali první pusu.
Rok nato měli svatbu. „Bylo mi jasné od začátku, že to je muž, se kterým chci prožít svůj život, že právě tohle je otec mých dětí,“ vyznává se Božena Kostihová. Manželovi její slova očividně zalichotí.
Jsou spolu pětačtyřicet let. Nejlepším receptem pro harmonický vztah je podle obou vzájemná úcta a tolerance. „Člověk nakonec zjistí, že život je docela jednoduchý. Nikdy jsem nežárlila. Třináct let jsem byla v domácnosti a starala se o děti. Nechtěli jsme, aby běhaly na ulici s klíčem na krku. Nikdy jsem nelitovala. Naopak si myslím, že žena by měla zůstat s dětmi co nejdéle doma, rodina pak stojí na pevných základech,“ míní Kostihová.
Když děti odrostly, nastoupila do práce. „Vracela jsem se ulítaná, nevěděla, co dřív. Těšila jsem se na důchod. Naprosto nám vyhovuje, že jsme teď spolu doma,“ líčí žena.
Čas ráda tráví se svým manželem. „Nechápu, když mladí říkají, že si musí od sebe odpočinout, mají svoje volné pátky a razí do společnosti bez partnera,“ vrtí hlavou Božena Kostihová.
Prožili spolu dobré a zlé, chudobu i bohatství, jak si kdysi slibovali. Ne z hecu, ale jako výraz vzájemné lásky se rozhodli, že po čtyřiačtyřiceti letech obnoví manželský slib.
Vloni před svatým Valentýnem si podruhé řekli ano před farářem. Za doprovodu svědků, družiček, s kyticí a dortem a pohoštěním.
„Měli jsme obřad se vším všudy. Byl bych pro, aby se obnova manželského slibu opakovala třeba každý pátý rok. Má hodně do sebe. Upevňuje vztah,“ zasní se Stanislav Kostiha. Přiznal, že v několika vteřinách rekapituloval, co všechno v manželství prožili. Včetně hádek. „Slíbil jsem si, že budu vůči ženě pozornější a častěji přinesu domů kytku,“ dodává podruhé s jednou ženou ženatý muž.
Jozefa už nepustila
Ve čtrnácti letech poznala osudovou lásku Ivona Pekárová. „Chodila jsem v té době s klukem, který pracoval na stavbě jako můj manžel. Bylo mu třiadvacet let. Stalo se, že to v našich očích zajiskřilo. Prostě láska na první pohled,“ usmívá se Ivona Pekárová. Už svého Jozefa nepustila. Po čtyřech letech se vzali v mosteckém děkanském kostele.
„Manželství bez hádek neexistuje. Usmíření má svoje kouzlo,“ říká Jozef Pekár. V žilách mu koluje slovenská krev.
„Když to přeženu, nechám ráno ženě psaníčko, že jsem to tak nemyslel, anebo jí pošlu esemesku,“ vysvětluje Jozef Pekár.
Ivona říká, že je dost tvrdohlavá a často chce prosadit svou. „Musím ubrat, ale moc mi to nejde. Často vybuchnu kvůli blbosti,“ přiznává mladá žena.
Jak se jejich hádka rychle přižene, tak rychle odezní. „Nestalo se, abychom spolu týden nemluvili,“ shodují se.
Na jaře budou deset let spolu. Mají pětiletého syna a tříletou dceru. Ještě plánují jedno dítě.
„Pořád jsem do svého muže zamilovaná. Jiného bych nechtěla,“ tvrdí Ivona Pekárová.
To ona byla iniciátorkou znovuobnovení manželského slibu. „U nás věřících můžeme manželský slib obnovit na svátek Svaté rodiny v čase vánočním. Tak praví tradice, ale když se v Krušnohorském centru pro rodinu naskytla tahle možnost před svatým Valentýnem, nabídla jsem ji manželovi. Napřed nechtěl ani slyšet,“ prozrazuje Ivona Pekárová.
Nakonec ho přesvědčila. Ustrojil se do sváteční košile, kravaty, obleku. Ona si vzala bílý kostým. Za zvuků svatebního pochodu vstoupili za družbou a družičkou do vyzdobené obřadní síně, kde je čekal katolický farář Josef Hurt. Nad hlavami jim poletovala růžová papírová srdíčka.
„Zaleskly se mi oči slzami,“ doznává dvojnásobná nevěsta.
Posílali si dopisy
Po devíti letech manželství se rozhodli znovuobnovit manželský slib i manželé Radicsovi. Bez prstýnků, ale před farářem si opět slíbili, že se neopustí, dokud je smrt nerozdělí.
„V tu chvíli si člověk uvědomí, k čemu se před časem zavázal. Myslíme si, že je dobré si slib připomínat,“ pokyvují souhlasně Radicsovi.
Když podepisovali znovuoddací list, třásly se hlavně nevěstě ruce rozrušením.
„Za těch devět let jsem přehodnotila svoje priority. Dřív jsem musela mít v sobotu naklizeno. Dnes vím, že důležitější je být hodně spolu. A také o sebe pečovat. Muž to víc ocení, než když má komíny vyžehleného prádla,“ vysvětluje svůj postoj k životu Ilona Radicsová.
Marek pracuje v Praze a každý den z Mostu dojíždí. „Vidíme se večer jen chvíli. Tak nám zbývají hlavně víkendy,“ vypravuje Ilona Radicsová.
Dvojici seznámila tchyně jejího bratra. Napřed si dopisovali. „Ne přes mobil, ale na dopisní papíry. Máme jich pěkný kopec, pečlivě uložené,“ promlouvá Marek Radics.
Po dvou měsících si dali první rande na neutrální půdě v Praze. Pak se začali nesměle vídat jednou za měsíc, pak za tři týdny, až se navštěvovali střídavě víkend co víkend. Marek jezdil za Ilonou do Turnova, Ilona za Markem do Mostu. Jí bylo čtyřiadvacet. Jemu o rok víc.
Když přišla řeč na svatbu, řešili, kde se zabydlí. „V Mostě jsme snadněji koupili byt. Práci jsem našla dokonce o tři měsíce dřív, než jsme plánovali obřad. Nastěhovala jsem se do našeho bytu, ale až do svatby jsem v něm bydlela sama,“ prozrazuje ze svého soukromí Ilona Radicsová.
Na druhé svatbě nevěsta neměla bílé krajkové šaty, ale střídmější kostýmek. Vlastně celý ceremoniál nebyl tak velkolepý a okázalý.
