Každé ráno vstane v půl šesté. Celý den je na nohou v práci. Někdy připraví v hradecké nemocnici až čtyři sta jídel. Třikrát týdně vyrazí večer na led a několik hodin trénuje. Večer se dostaví únava a další ráno znovu začíná stejný kolotoč.
Tak vypadá týden gólmana Lukáše Melišíka. Všichni hráči jindřichohradeckého Vajgaru pracují. V klubu sice dostávají peníze, ale riskují možné zranění i ztrátu pracovního místa.
„Třeba z Trutnova jsme se vrátili v pondělí v půl jedné ráno. A v šest už zase někteří vstávali. Spousta kluků skončí v práci, sedne do auta a chvátá na trénink. Dojíždějící se vrací domů až kolem desáté. Pak není čas ani na regeneraci,“ líčí obránce Martin Ištvánik.
Sportovní fanoušci chtějí výhry a pokud se nedaří, tak často dávají najevo svoji nespokojenost. Ale ani sportovci nejsou roboti a mají své každodenní problémy. „Připomínkám z hlediště se zasmějeme. To jsou převážně lidé, kteří si to nikdy nevyzkoušeli. Nikdo nejde na led s tím, že se na to vykašle,“ tvrdí Ištvánik s gólmanem Melišíkem.
Zápasové rituály
Jindřichohradečáci vzpomínají na loňskou sezonu. „Tu jsme vyhráli se štěstím. A že to občas nevyjde? To je sport. Byli bychom sami proti sobě. Máme prémie za vyhraný zápas,“ podotýká obránce.
Většina sportovců si zvykla před zápasem dodržovat určitá pravidla. Když se daří, stávají se z nich rituály. „Někdo se jde rozcvičit, protáhnout nebo se namaže sportovkou, jiný třeba i zakouřit,“ říká Ištvánik. I oblékací ceremoniál je individuální. „Ten se nemění. To už by muselo být mužstvo ve srabu. Někdo začíná z levé strany, další zprava,“ vypráví Ištvánik.
Dodává, že si před každou třetinou čistí plexisklo helmy a o přestávce položí hokejku vedle sebe. „Jde sice o hlouposti, ale pokud to tak neudělám, je zle. Jednou jsem si odložil hokejku jinam a trenér mě posadil! Jindy jsem si vzal na rozbruslení jinou hokejku. Všiml jsem si toho až při návratu do šatny. Během prvního střídání při zápase jsem o ni přišel. Protihráč mi ji ustřelil. Takže určité rituály fungují,“ směje se.
Ani gólmani nejsou žádnou výjimkou. „Někteří si přešijou betony přímo na míru. Ale já ne. Co dostanu, s tím chytám,“ říká Melišík.
V kabině Vajgaru zní před utkáním skladby skupiny Tři sestry. Hudba hráče patřičně nabudí. Na led pak chodí v neměnném pořadí. Jako první gólman. Odchod posledního hráče není pevně daný. „Buď jdu já, Standa Fiedler nebo Chmelák. Ten totiž musí pravidelně na záchod,“ dodává Ištvánik. Před zahajovací buly je to jako přes kopírák. Každý hráč má své místo před gólmanem.
Po vítězném zápase panovala vždy skvělá nálada. Bývávaly časy, kdy lednička v šatně byla plná piva. V poslední době ale převážně zela prázdnotou. „Vzájemně jsme se před zápasem hecovali. Někdo prohlásil, že pokud vyhrajeme, tak koupí basu,“ vzpomíná Ištvánik.
Pokud se mužstvu nedařilo, pomáhaly jiné rituály. „Strčili jsme hokejky do záchodu, zakvedlali s nimi a spláchli,“ loví v paměti trenér Miloslav Čech. Snad tato metoda u Hradeckých zabrala. V posledních třech kolech získal Vajgar osm bodů a stoupá tabulkou vzhůru.
