Předci hradeckých kolotočářů jezdili po poutích už za Marie Terezie

V Jindřichově Hradci jsou dvě rodiny, které jezdí s kolotoči. I když se jejich osudy prolínají, mají různé kořeny.

„Haló, haló, do města přijede Jan Němeček s novinkou, zvanou Verophon,“ mohli slýchat Jihočeši už před více než sto lety. Umělec, který hrál na skleničky, je zakladatelem jedné kolotočářské rodiny v Hradci.

Snad každý Hradečák si někdy koupil lístek na Němečkův řetězák. Ale o tom, že jejich rodina má dlouhou tradici ví málokdo.
„Náš dědeček Jan byl varietní umělec, pocházel z artistické rodiny. Ta ale zároveň cestovala i s různými atrakcemi. Putovali po celé Evropě, ale když se děda ve svých devětadvaceti letech, v roce 1904, oženil s babičku Annou Dubskou, zůstal s ní v Čechách,“ vypráví šedesátiletá Ivana Janečková o historii svého rodu.

Významná rodina Dubských jezdila už za Marie Terezie s loutkovým divadlem. Loutkoherci měli i střelnici, kolotoče, které tenkrát museli ještě tlačit a další atrakce. V létě točili, v zimě hráli. Němeček dokonce jako první v republice sestrojil, a jeho syn vyrobil hydrauliku, atrakci Twister.
Protože jejich osm potomků mělo „komediantsví“ v krvi, dělali řemeslo dál i po předčasné smrti jejich matky.

„Já jsem odmalinka u kolotočů. Nikdy mě to netáhlo jinam. I když nás v šestimetrové maringotce bydlelo osm,“ vzpomíná osmapadesátiletá Zdeňka Němečková, sestra Ivany Janečkové.
Dříve kolotočáři potřebovali k podnikání certifikát, který získávali jen těžko. „Dnes už na atrakce dostane živnostenský list téměř každý. A právě ti, kteří nemají k řemeslu takový vztah jako my, nám dělají ostudu. Nehledí si práce, ale chtějí jen zbohatnout. Lidé nás potom s nimi snadno strčí do jednoho pytle,“ stěžuje si Němečková.

Nejlepší doba pro kolotočáře byla prý za prezidenta Havla. Tenkrát si na pouť mohl přijet, kdo chtěl. Dnes úřady povolují přijet s atrakcemi jen jednomu podnikateli. Proto mezi nimi vzniká i určitá rivalita.

Nechala si střelnici

Zdeňka Němečková také putovala od pouti k pouti. S labutěmi, hracími automaty a mimo jiné i se starodávným dětským podlážkovým kolotočem. Po manželově smrti se ale všeho musela vzdát. Nechala si alespoň střelnici, se kterou občas vyrazí. Chce se trochu držet řemesla. Oběma sestrám Ivaně i Zdeňce se narodily jen dcery. Většina z nich se ale provdala k atrakcím, a tak v tradici pokračují. Jen už pod jinými jmény. A tak posledním, v Česku žijícím, mohykánem z jejich rodiny je Antonín Němeček.

Ivana a Zdeňka mají bratra Františka Rangla, který také v Hradci provozuje kolotoče. Je mu čtyřiašedesát a má s manželkou Marií postavený v Hradci dům. V sezoně spolu ale bydlí v útulné maringotce.

„V Jindřichově Hradci všichni ví, že s pouťovými atrakcemi jezdí Němečkovi a Ranglovi. Ale, i když se každý jmenujeme jinak, předky máme společné. Moje maminka se jmenovala Vlasta Němečková a byla nejmladší z deseti dětí. Mého tatínka si vzala ve svých sedmnácti letech,“ říká na úvod František.
Ranglovi spolu měli osm dětí a pouze druhorozený syn Vlastimil má autoservis v Sezimově Ústí. Ostatní děti pokračují v rodinné tradici.

„Všichni už máme svoje děti a spoustu vnoučat. Například naši dva synové si vzali za manželky sestry, které jsou také z branže. Pocházejí z rodu Tříškových, kteří provozují atrakce v Praze. Spolu už mají dohromady osm dětí, našich vnoučat. Nejstaršímu je osmnáct let a nejmladšímu teprve rok. Takže si myslíme, že je o pokračovatele postaráno,“ přidává se do hovoru Františkova žena Marie, která si manžela vyhlédla v Jindřichově Hradci při sportu.

František býval výborný boxer a s kamarády boxoval za Slovan Jindřichův Hradec. V lehké váze to dotáhl až na mistra republiky. Kolotočů se ale nikdy nevzdal.

„Začínali jsme s houpačkami, řetízkáči a střelnicemi. Většinu atrakcí jsme vyráběli svépomocí. Tehdy jsme nemohli z venku nic dovézt. Prostě jsme něco vymysleli, pozvali kováře a truhláře a vyrobili jsme to. Já sám třeba udělal celou střelnici,“ vzpomíná Rangl.
Nejdříve řídily pracovníky s atrakcemi Osvětové besedy a od roku 1970 pak Park kultury a oddechu v Českých Budějovicích.

„Nám tehdy přidělili okresy Jindřichův Hradec a Pelhřimov. I když teď už tato nařízení neplatí, všichni z branže je dodržujeme,“ dodává Ranglová.

Postavit pouťové atrakce zabere rodinné partě tři dny, ale rozebrat je zvládnou za den.
Nejbližší štací, na které si mohou lidé u Ranglů vystřelit papírovou růži, je slavná jindřichohradecká porcinkule, která ovládne město tento víkend.