Letos padesáté narozeniny. V místě bývalého údolí, kde žilo v přibližně 650 domech okolo patnácti stovek starousedlíků, dnes lidé tráví dovolenou. U přehrady Orlík kempují, rybaří nebo si užívají romantické projížďky parníkem. Při výročí se mohou podívat i dovnitř do hráze. Takovou možnost si nenechala ujít ani redaktorka Sedmičky.
Elektrárna v hrázi
Procházím vrátnicí kolem závory do šestipodlažní administrativní budovy. Je trochu předimenzovaná, protože v ní dnes díky automatizaci pracuje asi jen třetina zaměstnanců než při jejím založení. Útrobami kolosu mě provedou ředitel vodních elektráren společnosti ČEZ Zdeněk Saturka a vedoucí vodní elektrárny Orlík Pavel Synek.
Ze vstupního vestibulu zahýbáme do sto dvacet metrů dlouhé haly. Zvenčí vypadá v porovnání s hrází, pod kterou je, až titěrně. Asi dva a půl metru nad podlahu strojovny vidím kruhové, v průměru tak čtyřmetrové části turbíny. Do hloubky mají třicet metrů. Je to obří, poměrně složitý, mechanismus. Vodní elektrárnu pohánějí čtyři takové.
V centrální dozorně, prosklené kukani ve strojovně, je mozek řídicích systémů. Nástěnný panel plný světýlek, páček a budíků slouží jako záložní ovládání. To kdyby celý elektronický systém selhal.
Je až neuvěřitelné, jak malé páčky dokážou pohnout s velkou masou. Vždyť sedm set tun váží jen rotující části, čtyři sta tun má rotor a generátor. S takovým kolosem prý musí hýbat čtyři jeřáby.
Po schodišti uprostřed haly scházíme o několik pater do suterénu. Podlaha i stěny jsou vykachlíčkované, na zdech visí pro lepší orientaci směrovky. Mě nejsou moc platné, připadám si tu jako v labyrintu.
Přicházíme k víku turbíny. Pod námi je už část spirály s oběžným kolem, které roztáčí voda. Všechno je ale schované pod kryty. Je slyšet hukot a cítím sílu celého stroje. Lávka pod nohama duní, v zábradlí jsou cítit vibrace.
Další schody dolů. Stále níž pod hladinu vody. Odsud se dívám na jeden ze čtyř přivaděčů, gigantické potrubí, které má v průměru asi šest metrů. Tudy voda proudí na turbínu. A pěkně rychle. Maximální průtok je sto padesát kubíků za vteřinu.
„Pro porovnání, běžný letní průtok Vltavy v Praze je padesát kubíků za vteřinu. Když v hlavním městě teče šest set kubíků za vteřinu, vyhlašují Pražáci povodňový stav. U nás tolik vody protéká ve chvíli, když jsou v provozu všechny čtyři turbíny,“ říká Zdeněk Saturka, který mi předem ukázal princip a funkci jednotlivých částí turbíny na plánku.
Vory pod přehradou
Moderním výtahem sjíždíme na nejnižší přístupné místo v hrázi. Je tu osm stupňů, velká vlhkost a úzké klenuté chodby. Místy ze stropu visí krápníčky, nebo krápníkové vlnky.
Jdeme napříč hrází. Nad hlavou máme milion kubíků betonu. Na každou stranu jsou zdi silné třicet metrů. Připadám si neobyčejně malá. Jsme dvacet metrů pod hladinou přehrady. „Kdyby tady vznikla dírka, tak by nás ten vodní paprsek krájel,“ snaží se mi Pavel Synek přiblížit sílu vody, která na hráz tlačí. Kolem je slyšet tiché šumění. Prosakující voda. V porovnáním s tím, jaká je to obří stavba, je jí málo. Hravě ji čerpají ven.
Spletí chodeb přicházíme k betonové jímce s prosáknutou, krásně čistou vodou. Dno je ale písčité. Je to původní dno Vltavy po tom, co ji před stavbou přehrady odklonili. „Do poslední chvíle tudy jezdily vory. Potom tu zasunuli ocelová vrata, hráz dovybetonovali a začali napouštět,“ vypráví Synek.
Stoupáme výtahem nahoru. Číselný displej ukazuje, kolik metrů jsme ujeli. Končíme na sedmdesáti. Vystupujeme na „půdě“ hráze. Pod mostovkou – silnicí, po které projíždějí přes Orlík auta. Tady jsou pod víky šachty vedoucí po celé délce hráze. Vidím i naskládané těsnicí tabule, které slouží k uzavření přítoku vody na turbiny. Jeden plát váží devadesát tun a k utěsnění jednoho přívodu jsou potřeba čtyři. Také tu je žlutomodrý bezpečnostní uzávěr celého soustrojí. Kdyby se uvnitř cokoli stalo, mechanismus automaticky shodí ocelové pláty, a zastaví tak přívod vody.
Venkem pokračujeme směrem ke strojovně. Čím dál zřetelněji slyším bzučení.Jak mi později vysvětlí, jsou to vývodové transformátory. Mění elektrické napětí z patnácti na dvě stě dvacet kilovoltů, a to dráty proudí do Milína, kde je rozvodna.
Jsme na konci prohlídky. Mám hlavu nahuštěnou technickými údaji a dušičku scvrklou z ohromné masy betonu a oceli kolem sebe. A také zážitek na celý život.
Penzion ustoupil vodě
Úplně odlišné vzpomínky má na tato místa čtyřiaosmdesátiletá Věra Kožmínová. Vyrostla ve vesnici Velký Vír v místě nazývaném Peckův penzion. „Můj tatínek byl původním povoláním mlynář, ve dvacátých letech ale koupil dům na břehu řeky, rozšířil ho, vysadil sad, a ubytovával v něm hosty. Dělal odtud výlety pro turisty až do Štěchovic na lodích, kterým se říkalo šífy,“ obrací se do minulosti drobná paní, která dnes žije v Písku. V době napouštění přehrady už byla z domova pryč, protože se vdala. Přesto má vše v živé paměti. Penzion, oblíbené výletní místo, se stal jedním z šestisetpadesáti domů, které pohltila masa vody. Místní lidé o plánované stavbě přehrady věděli velmi brzo, do vsi jim totiž nepřivedli proud, i když měli dráty nad hlavami, příjezdové cesty už nikdo od začátku padesátých let neopravoval.
Otec zemřel steskem
„Když se naše rodina o přehradě dozvěděla, začal bratr objíždět na motorce okolí a hledal prázdný dům. Jenže hledali skoro všichni, dlouho žádný nemohl najít,“ pokračuje pamětnice. Nakonec se celá rodina přestěhovala do Čimelic. „Tatínek byl živnostník a za celý ten majetek dostal zanedbatelnou částku, v té době už byl navíc v důchodu,“ vykresluje smutná padesátá léta. Otec Kožmínové byl hrdým majitelem několika hektarů lesa okolo Velkého Víru. Režimu nic nedaroval. Soukromníci museli sami pokácet své lesy, aby stromy nepřekážely na dně jezera, ale k tomu se dlouho neměl. Nakonec však ustoupit musel, tak jako všichni. Jeho osud končí smutně. V novém domově v Čimelicích se trápil steskem, onemocněl a brzy po přestěhování od řeky zemřel. V místě Peckova penzionu dnes potápěči nic nenajdou. Dům si totiž rozebrali cizí lidé na stavební materiál. I na to si ještě důchodkyně pamatuje. „Hosté už nejezdili, rodina bydlela v jedné části domu a tu druhou už si rozebírali chlapi a odváželi cihly, tašky a dřevo,“ vzpomíná. Po více než třiceti letech se někteří ze starousedlíků zatopené vsi začali scházet. Také Věra Kožmínová na srazu po skoro čtyřiceti letech potkala dobrou kamarádku z dětství, kterou celý život neviděla. Pamětníků staré řeky už ale pomalu ubývá.
Fakta o vodní nádrži
Orlík nad Vltavou je největší přehradní nádrží v České republice
Patří mezi nejtenčí přehrady na světě
Zadržuje 704 milionů metrů krychlových vody
Stavba vznikala v letech 1954–1962
Dělníci zahájili práce na přehradním díle v roce 1954. Oficiální schválení tehdejší vlády ale přišlo až o rok později
Během stavby zemřeli dva lidé. Denně se na ní střídalo přes 1500 dělníků
Hráz je dlouhá 450 metrů a vysoká 91,5 metru
Nemá plavební komoru, ale dvě šikmá lodní zdvihadla
V provozu je jen malé zdvihadlo pro sportovní lodě
Elektrický proud vyrábějí v útrobách hráze čtyři Kaplanovy turbíny
Kromě ochrany před povodněmi plní přehrada Orlík i funkci rekreační a energetickou
Po Orlíku jezdí od počátku vzedmutí hladiny lodní doprava
Kvůli stavbě vodní nádrže muselo opustit domov zhruba 1500 lidí ze 650 domů v tehdejších vsích, osadách a samotách, které zatopila voda
