Kadaň / Přezku se skautskou lilií z opasku nikdy nesundal. Ani v dobách, kdy Junák režimu nevoněl. „Nosím ji už čtyřicet let,“ tvrdí František Doktor z Kadaně. Stejně dlouho čte foglarovky. A také je sbírá.
Dvaapadesátiletý skautský činovník pracuje jako školník na kadaňské zemědělce. Jeho malý panelákový byt je plný Foglarových knih, svazků Rychlých šípů, ježků v kleci a všeho, co souvisí se Skautem. Už to ani nemá kam dávat.
Chlapecká bible
S první knihou Foglara se setkal, když mu bylo deset let. „Byli to Hoši od Bobří řeky, bible každého chlapce. Dostal jsem ji k Vánocům. Přelouskal jsem jedinou stránku a knížku jsem hned odložil. Nebavila mě. Asi za čtvrt roku, když jsem marodil se zánětem slepého střeva, jsem po ní znovu sáhl. A přečetl ji jedním dechem,“ vzpomíná Doktor. „Kniha mě vzala tak, že jsem začal hledat v knihovně rodičů další foglarovku. Našel jsem Tajemnou Řásnovku a začal se pídit i po dalších,“ říká Doktor. Od spolužáka si koupil Poklad Černého delfína. Pak už to šlo ráz na ráz. Hltal knihy Pod junáckou vlajkou, Devadesátka, Chata v Jezerní kotlině a další, které vycházely na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Sháněl i různá vydání foglarovek, zvlášť kobesovek. Mezi nimi si nejvíc cení druhého vydání Hochů od Bobří řeky, prvního vydání Pod junáckou vlajkou a Záhady hlavolamu vycházející v časopisu Mladý hlasatel. Některé foglarovky má i v cizím jazyce, třeba Hochy od Bobří řeky v polštině, slovenštině, esperantu, a dokonce v ruštině. Traduje se, že knihu v azbuce měl dostat Michail Gorbačov při návštěvě Československa, když začaly tát politické ledy. Měly ji zadarmo dostávat sovětské děti.
Rychlé šípy z trafiky
„Bylo mi dvanáct, když se na stáncích objevily Rychlé šípy. Než je v jedenasedmdesátém roce zakázali. Měl jsem štěstí, že jsem znal jednoho trafikanta, který mi nabídl jejich třetí sešit. Od kamaráda jsem si dokoupil i první a druhý. A už jsem byl v zajetí romantiky, kamarádství a přírody,“ směje se sběratel.
V roce 1969 František Doktor vstoupil do kadaňské organizace vodních skautů a Klubu přátel Jaroslava Foglara. „Stal jsem se 838. členem,“ zamával starou průkazkou. Klub v té době sdružoval kolem patnácti set lidí.
Setkání s Jestřábem
Velkým zážitkem pro něj bylo několik osobních setkání s Jaroslavem Foglarem, kterému až do smrti zůstala skautská přezdívka Jestřáb. Poprvé ho měl možnost vidět na výstavě Padesát let Rychlých šípů v roce 1988 v Praze. O rok později ve Varnsdorfu, kam Jestřáb přijel vyprávět své zážitky. „Přestože už byl v pokročilém věku, vypadal mladě. Pořád v něm zůstával ten chlapec z románu. Dával jsem si od něj podepsat pár věcí,“ podotýká Doktor.
Tenkrát měl půjčenou knížku Tajemství Velkého Vonta, kterou vydal jistý Čechoslovák v Západním Německu. „Byla v češtině, ale u nás tenkrát ještě nesměla vyjít. Přítel vydavatele mi rozmluvil, abych si ji nechal od Foglara podepsat, protože vyšla bez jeho vědomí. Radši jsem ji Jestřábovi ani neukázal. Bylo sice pár měsíců do revoluce, ale Foglar se obával provokací. Měl strach, s režimem si užil svoje,“ vysvětluje jeho obdivovatel.
Františku Doktorovi se podařilo to, co žádnému sběrateli foglarovek. V polovině devadesátých let vyšla na Slovensku Historie Svorné sedmy. Koupil si ji tam a pak tu samou knihu dostal i od manželky. „Měl jsem Historii Svorné sedmy v Praze na burze. Chtěl jsem ji nabídnout někomu ze sběratelů. Byl tam i legendární spisovatel. Podal jsem mu slovenskou knížku. Prohlížel si ji a řekl, že tohle vydání nezná. Divil se, že s ním o tom nikdo nejednal. Odpověděl jsem mu, že když už ji podepsal, ať si ji tedy nechá,“ vypráví Doktor. „Jestřáb se mě zeptal, co za ni chci. Nechal jsem si od něj podepsat všechny své knížky, které jsem měl původně na výměnu. Nikdy jsem je už nedal z ruky. Je to paradox: Jaroslavu Foglarovi jsem věnoval jeho vlastní knihu,“ poznamenal sběratel.
Hlavolam místo bobů
Ptát se Františka Doktora, co je v jeho sbírce nejcennější, je zbytečné. „Těžko říct. Nedal bych třeba z ruky ježka v kleci, kterého jsem si koupil v roce 1970. Za devětačtyřicet korun. Byl stejně drahý jako sněhové boby. Měl jsem na výběr. Nakonec jsem zvolil dobře. Boby bych po první zimě roztřískal a hlavolam mám dodnes. Je pro mě vzácný,“ svěřuje se Doktor.
Ježci v kleci zabírají dlouhou polici v jeho obývákové stěně. Kovoví, dřevění, umělohmotní. Z klece ale vyprostí jen část z nich. Prý to jde se všemi, ale na některé nemá trpělivost.
„Třeba tenhle maličký. Vytáhnout ho je pěkná piplačka,“ ukazuje na sotva centimetr vysoký přívěsek ve tvaru klece s ježkem. Je mezi nimi i ručně vyrobený od kamaráda, a kupodivu i dřevěný od vietnamských stánkařů.
„Dočetl jsem se, že ježek v kleci není Foglarův vynález. Je patentovaný už v devatenáctém století v Americe,“ vysvětluje Doktor. Sběratelé se domnívají, že jeho předchůdcem byl jednoduchý hlavolam s hadem a hvězdou. „Někoho napadlo spojit pět hadů, a tím vznikla klec,“ popisuje pravděpodobný vznik oblíbené hračky Rychlých šípů.
Kadaňský „Foglar“
Jaroslav Foglar nebyl jediným spisovatelem dvacátého století, který se s takovým nadšením vrhl na literaturu pro mládež. „Počtem vydaných knih mu směle konkuroval jeho o několik let starší kolega Jan Karel Čemus, dnes už zapomenutá osobnost. Posledních sedmnáct let života strávil v Kadani, kde v roce 1969 i zemřel,“ píše kadaňský historik Petr Hlaváček. Čemus, stejně jako Foglar, rozuměl chlapecké touze po dobrodružství. To je znát například v románu Jezero na Vysočině, ale hlavně v Chatě děsu, která vyšla znovu až dva roky po listopadové revoluci.
„Čemus mě tehdy tak nezaujal jako Foglar. I když jsem si jeden čas pohrával s myšlenkou, že rozšířím sbírku i o jeho dobrodružné knihy,“ připustil Doktor. Čemusovy knížky se dají sehnat na sběratelských burzách i internetových aukcích. „Zatím mě to ale nebere. Jsem zkrátka foglarovec,“ dodává sběratel.
Hledání Stínadel
František Doktor je přesvědčený, že každé město má svoje Stínadla. Tedy romantická místa, která se podobají těm z Foglarových románů. Jsou prý i v Kadani. „Začal jsem je hledat. Foglarovky mě naučily vnímat krásu starých částí měst,“ přiznává Doktor. Není tajemstvím, že spřízněná Foglarova mládež objevovala již dříve tajemná Stínadla ve starých kadaňských domech v Říční ulici, v zahradách a dvorech u hradeb, ve stodolách u Kotvy, na skalách hradu, v demoličním Katově domku a hlavně v ponuré Katově uličce.
„Dodnes mám Foglarovo dílo rád. Klidně si znovu přečtu Hochy od Bobří řeky, Stínadla nebo obrázkové Rychlé šípy. Jsem rád, že nás, bláznů, je víc. Když jsem jeho knížky poprvé dostal do ruky, stál jsem na prahu dospívaní a dávaly mi rady do života. Někdo možná namítne, že příběhy chlapců jsou naivní a vymyšlené, ale svého hrdinu mladý člověk potřebuje. Čím má knižní postava v sobě víc ušlechtilého, tím líp,“ míní Doktor. Foglarovky podle něj musí děti dostat v pravý okamžik.
„Je důležité ho nepropást, pak mají i v dnešní době co říct. Kamarádství, čestnost a pravdomluvnost budou vždycky základní lidské hodnoty,“ upozorňuje ctitel skautského spisovatele.
