V Písku stále ještě žije několik pamětníků Milady Horákové. Radka Křivánková se s ní setkala jako patnáctiletá.
Měla poslaneckou kancelář na píseckém Fügnerově náměstí. Pro celý Jihočeský kraj. Doktorka Milada Horáková byla členkou tehdejšího Prozatímního národního shromáždění za národně socialistickou stranu. Dnes osmasedmdesátileté Radce Křivánkové na ni nikdy nezevšedněly vzpomínky.
„Setkaly jsme se v roce 1947. Milada Horáková u nás tehdy přespala. Říkala mi, že má skoro stejně starou dceru a že by byla ráda, kdybychom se spolu seznámily. S mojí matkou se znaly z ženské národní rady. Obě byly na kandidátce národně socialistické strany. Když byla v Písku, pokaždé se k matce hlásila,“ vzpomíná. Křivánková Horákovou obdivovala jako nesmírně statečnou a charakterní ženu. Političku, která šla za svým přesvědčením a nesledovala osobní cíle. „Měla velice silné sociální cítění a demokratickou orientaci. Řešila hlavně sociální případy. Nebývala jen v Písku, velice často jezdila i do Mirotic,“ míní Křivánková.
Dodnes má doma kanape, na kterém Horáková přespala. Nikdy se ho nezbavila a ochraňuje ho jako vzácnou relikvii.
O poslanecké kanceláři z let 1946 až 1948 téměř nikdo neví. Nic z ní nezbylo. Po únorovém převratu se Horáková 10. března vzdala mandátu. Na nábřeží, na domě, kde nyní sídlí Domovní a bytová správa města Písku, je pamětní tabule s mottem: Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Její blízký spolupracovník Bohumil Kozel, který řídil sekretariát strany a organizoval její poslanecké dny, o ní v osmašedesátém roce napsal: „Na Písecku byla velmi oblíbená a populární. Lidé různého politického přesvědčení ji opravdu milovali. Měla milé a demokratické vystupování. Poslední schůze byly 16. února 1948 ve Zvíkovském Podhradí a v Dobevi. Po 25. únoru už přijela do Písku na zapřenou,“ stojí v dopise, který je od 8. června k vidění na výstavě o Horákové v Prácheňském muzeu. První polistopadová starostka Písku Věnceslava Skřivánková usilovala o to, aby město poděkovalo obětem komunismu. „Jako dítě jsem toho o Horákové moc nevěděla. Události jsem si začala dávat dohromady až v šedesátých letech z vysílání Svobodné Evropy. Od politických vězňů, se kterými jsem se poznala v Občanském fóru, jsem se dověděla, že v Písku měla kancelář,“ říká spoluzakladatelka Klubu angažovaných nestraníků, zakladatelka Občanského fóra v Písku a iniciátorka pomníku obětem komunismu v parku u Husova náměstí. „Po roce 1989 jsem se dostala na školním srazu k zápisu v kronice, kde stálo, že učitelé a všechny děti, tedy i já, odsuzujeme celé spiklenecké centrum v čele s Miladou Horákovou,“ dokresluje atmosféru padesátých let, která byla plná manipulací s míněním lidí.
Historička Zora Dvořáková stejně jako Věnceslava Skřivánková odmítá komentáře, které Horákovou vynášejí jen jako symbol protikomunistického boje. Další dobové souvislosti jejího soukromí odhaluje v knize To byla Milada Horáková ve fotografiích a dokumentech, která obsahuje přes tři sta snímků objevených v archivech ministerstva vnitra. „Před dvěma lety jsem objevila dokumenty a fotografie, o kterých všichni předpokládali, že byly zničené,“ říká Dvořáková. Horákovou líčí jako ženu nesmírně zajímavou a sugestivní, odhaluje, v čem pramenila její statečnost. „Věřila, že komunistická totalita nebude mít dlouhého trvání. Chtěla pracovat tak dlouho, dokud to bude potřeba a počítala, že v krajní situaci i s manželem odejdou, ale stále to odkládala. Jemu se to podařilo,“ líčí v krátkosti.
V předvečer 27. června, výročí popravy Horákové a Dne památky obětí komunismu, bývá u píseckého pomníku malé zastavení.
