Kulturní památky mají omezené možnosti využití a největším problémem je, když se investor snaží do takového objektu zasadit funkci, již evidentně není stavba schopna pojmout. „Pak se dostáváme do střetu. Kapacitní možnosti památek je třeba respektovat,“ říká generální ředitelka Národního památkového ústavu (NPÚ) Naďa Goryczková, která je necelý rok ve funkci a začala velkou reorganizaci ústavu.
V prostředí památkové péče jste se před svým nástupem do ředitelské funkce pohybovala. Co vás nejvíc po vašem příchodu do Prahy překvapilo?
V památkové péči pracuji dvacet let. Do Prahy jsem přišla z územního pracoviště v Ostravě, ale systém práce v regionu je zcela jiný než na ústředí. Až na malé výjimky mě překvapila obecně malá operativnost a nízká produktivita práce, která je přece jen v regionech vyšší - mohu srovnávat s Ostravou, kde je pracovní tempo o něco svižnější. Úkoly se plnily okamžitě, nemusela jsem je urgovat. Tady musím někdy dlouho čekat, nežli požadovanou informaci dostanu. Ale postupně se to mění, pracovníci se mému tempu přizpůsobují. Tohle asi bylo největší rozčarování. Pak také tristní stav ústředního pracoviště, které jsem převzala - léta zanedbané, bez nastavení základních řídících a kontrolních mechanismů. O to náročnější byl můj nástup do funkce. Představte si, že přicházíte s představou naplňování vlastní koncepce přeměny NPÚ, která má ústav rozvíjet, a místo toho se musíte věnovat řešení a zavádění banálních pravidel, která by měla automaticky fungovat. To vám pak bere čas i energii k naplňování vašich představ.
Vlastně bychom měli začít tím, jaké jsou vaše priority v památkové péči?
Do výběrového řízení jsem šla s vědomím, že památková péče je trochu zkostnatělá, že jí v současných společenských podmínkách tak trochu ujíždí vlak. Když někde pracujete dvacet let, není vám lhostejné, že instituce stagnuje - máte potřebu něco změnit - proto jsem do toho šla, i když jsem věděla, že to bude hodně bolestivé. Mojí hlavní vizí je ústav modernizovat, vytvořit z něho instituci jednadvacátého století, která bude využívat současných informačních technologií, zdokonalí svoji mediální prezentaci, bude umět komunikovat s veřejností a sebevědomě obhajovat svoji činnosti. To považuji za důležité. Řada negativních pohledů na památkovou péči vyplývala z toho, že jsme zviditelňováni pouze v souvislosti s problémovými kauzami, v nichž jsme většinou označováni za brzdu rozvoje a ekonomického růstu. Je třeba umět prodat pozitivní výsledky, kterých není málo, a vytvářet tak kladný obraz památkové péče ve společnosti. To se nám daleko lépe daří v oblasti správy státních hradů a zámků, s nimiž NPÚ hospodaří, v oblasti odborné památkové péče jsme teprve na začátku.
Začala jste reorganizací ústavu. Jak se vám daří postupovat?
Dílčí část reorganizace, která zahrnovala pouze ústřední pracoviště, máme za sebou. Ta náročnější, spojená s restrukturalizací celého NPÚ, nás teprve čeká. Ústřední pracoviště svojí strukturou a organizačním řádem neodpovídalo schématům územních pracovišť. Byly zde duplicitní sekce, v rámci kterých se řešily duplicitně některé činnosti, a na druhé straně „příbuzné“ útvary podílející se na zajišťování obdobných, vzájemně provázaných odborných činností se nacházely v různých sekcích, bez možnosti uplatnění přímé subordinace. To nemělo logiku. Zdvojené funkce se odstranily a související činnosti se přiřadily k sobě. Znamenalo to zrušení sekce prvního náměstka a posílení sekce odborné, kam se soustředily všechny odborné činnosti. Rezerva v pracovních místech se částečně šetří a částečně se využila pro posílení efektivnějšího řízení celého NPÚ, které je největší slabinou celého systému. Ústav s jediným statutárním zástupcem vznikl v roce 2003 spojením všech do té doby samostatných územních pracovišť, přičemž řízení bylo svěřeno tehdejšímu Státnímu ústavu památkové péče, dnes ústřednímu pracovišti, který nebyl personálně ani morálně připraven tuto roli přijmout. Bylo to náročné pro všechny, kteří se procesu účastnili, pravidla a normy se tvořily za pochodu. Do budoucna je cílem vytvořit generální ředitelství, které by mělo být jakýmsi mozkem řídícím celý NPÚ.
Děláte kroky dovnitř, jak to pozná veřejnost?
Na první pohled to nepozná, ale doufám, že se to projeví ve výsledcích naší práce. Aby organizace dobře fungovala, musí být uvnitř zdravá, dobře nastavená. A když bude zdravá uvnitř, myslím si, že se to projeví velmi rychle i navenek. Co pocítí veřejnost okamžitě, je větší otevřenost a snaha o transparentní informovanost veřejnosti prostřednictvím našeho webu, tiskových konferencí a veřejných médií. Chceme veřejnosti přiblížit činnost na objektech i v oblasti památkové péče.
Myslíte cílené programy na hradech a zámcích? Jistě tím sledujete a máte zájem o zvýšenou návštěvnost. Jak se to daří?
Letos jsme poprvé přistoupili k jednotné celonárodní propagaci celého souboru 103 zpřístupněných objektů, které máme ve správě. Soustředili jsme se především na domácí klientelu, protože jsme si říkali, že zahraničních turistů v době krize asi tolik nepřijede, ale na druhou stranu ani ti naši turisté nebudou vyjíždět do zahraničí. Rozhodli jsme se nabídnout něco, co je přinutí přijít nejen jednou, ale několikrát během sezony. Proto každý měsíc propagujeme na našich objektech specifická témata, která mohou návštěvníky zaujmout. Květen byl věnován tzv. 13. komnatám - tedy prostorám, které návštěvníci doposud neměli možnost vidět a v budoucnu zas neuvidí. Červen byl klasicky věnován dětem, ale četnost akcí byla daleko vyšší než kdykoli jindy. Červenec byl zase ve znamení nočních prohlídek a srpen chceme zaměřit na tradiční řemesla, kdy návštěvníci budou mít možnost seznámit se a vyzkoušet si některá již méně známá historická řemesla, jako košíkářství, řezbování, výrobu svíček a další. Září pak pod názvem Kde se točilo? představí místa, kde se natáčely slavné filmy a pohádky.
S penězi na opravu památek to bude stejné jako v celé ekonomice. Je jich málo a nestačí. Jen pláčete? Nebo lze peníze získat i z fondů Evropské unie a z různých grantů?
Kdyby bylo víc peněz na památky, tak si nikdo nestěžuje. Na druhou stranu umíme generovat výnosy, řadu věcí opravujeme z vlastního rozpočtu. Získáváme dotace z programů MK, hlavně z programu záchrany architektonického dědictví a investičních programů. Nicméně v letošním roce chceme využít i strukturální fondy EU, konkrétně operační program administrovaný ministerstvem kultury. Máme připraveno a před dokončením je 5 projektů. Pevně věřím, že budeme úspěšní. Nebylo by to poprvé, kdy bychom získali prostředky z EU. Několik našich pracovišť opravuje objekty z tzv. Norských fondů.
NPÚ je příspěvková organizace státu. Jaký má rozpočet?
Rozpočet činí 1,2 miliardy korun. Ze dvou třetin je tvořen příspěvkem zřizovatele a z jedné třetiny vlastními výnosy. Čtyři sta milionů korun ročně musíme tedy vydělat, abychom přežili. Vyděláváme nejen na vstupném, ale i z krátkodobých pronájmů, což jsou svatby, společenské akce, filmování atd.
Národní kulturní památky schvaluje vláda. Dnes tento soubor zahrnuje asi 230 objektů. Jak je možné ho doplňovat a případně jakých objektů se to týká?
V roce 1958 u nás vyšel první zákon k ochraně kulturních památek - zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. Byl uzákoněn „státní seznam kulturních památek“. V roce 1987 byl tento zákon nahrazen zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, který ve znění pozdějších předpisů platí dodnes, státní seznam se dnes jmenuje „ústřední seznam kulturních památek“ - je vedeno na 40 tisíc areálů a objektů, z nichž do kategorie národní kulturní památky (tj. ty, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství) bylo zařazeno doteď asi 230 areálů (převážně hradů a zámků a jen asi 14 je těch, které lze označit za technické dědictví). Národní kulturní památky (dále NKP) nejsou uzavřeným souborem. Letos jsme poprvé z vlastní iniciativy připravili pro ministerstvo kultury indikativní seznam potenciálních kulturních památek, které by mohly být prohlášeny za NKP. Ne proto, že bychom zastávali názor, že chceme prohlásit co nejvíce památek za národní, osobně toho nejsem příznivcem, myslím si, že je potřeba výjimečnost značky NKP zachovat a nedevalvovat ji velkým počtem.
Nicméně respektujeme zájem krajů na prohlášení dalších NKP, ale rádi bychom ovlivnili konečný výběr, aby nešlo o účelové prohlašování, nýbrž výběrové, na základě posouzení skutečných památkových hodnot. Ve vztahu k NKP se snažíme pozměnit i dosavadní pravidlo výlučného památkového dohledu pouze ze strany ústředního pracoviště ve prospěch územních pracovišť NPÚ. Od přenesení kompetencí památkového dohledu u vybraných NKP na územní pracoviště si slibuji jednak větší operativnost při dohledu, jednak posílení pozice územních pracovišť v místě jejich působení, jejich erudice a společenského kreditu. Na druhou stranu to znamená uvolnění odborných pracovníků na ústředním pracovišti pro přípravu metodik, pro publikační, vědeckou činnost tak, aby ústřední pracoviště bylo elitním místem, kde se budou rozvíjet metody PP.
Máme obrovské industriální bohatství. Působila jste v Ostravě, kde je toto bohatství vrchovatě soustředěno do mnohdy velmi rozsáhlých areálů. Takže budete mít vztah k tomuto typu památkového fondu. Váš názor - zakonzervovat? Nechat vlastnímu osudu? Zbořit? Revitalizovat?
Industriální památky jsou oproti klasickým památkám více otevřené konverzi a novému využití. Většinou se jedná o nevyužívané objekty s utlumenou výrobou. Cílem je, aby opět ožily, aby dostaly novou smysluplnou náplň - kulturní, společenskou, vzdělávací i komerční. Mám na mysli především Ostravu s jejími nevyužívanými průmyslovými areály, které mají obrovský potenciál. Za všechny jmenuji alespoň NKP Vítkovice, zapsanou v loňském roce na seznam evropského kulturního dědictví.
Existuje na to nějaká metodika?
Něco lze svázat metodikou, něco ne. Památky jsou natolik individuální, že i přístup k jejich obnově musí být individuální. Metodiky se pak zpracovávají v hodně obecné poloze, a tak mohou ztratit svůj význam. Nicméně se přesto v zájmu předvídatelnosti a sjednocení přístupů snažíme o jejich zavádění. Na ústředním pracovišti je samostatný odbor, který se tvorbou metodik zabývá. I metodika na průmyslové dědictví se připravuje a měla by být k dispozici v příštím roce.
Především nelze při obnově kulturních památek sledovat pouze ekonomické cíle. Podstata kulturní památky musí vždy zůstat zachována. Průmyslové objekty se přímo nabízejí k tomu, aby do nich byla vetknuta nová funkce a případně i vestavěna v umírněném rozsahu nová struktura. Způsobů řešení je celá řada a vždy se odvíjí od individuality chráněné stavby. Ze strany architekta by mělo jít o kontextuální přístup, respektující historickou stavbu. To však vyžaduje schopného a invenčního projektanta, který si poradí s nelehkým úkolem. Není nic horšího, než když jde o zoufalé hledání optimálního řešení, které se nedaří najít. Ráda bych proto využila této příležitosti a apelovala na zástupce developerských firem, aby spolupracovali s kvalitními architekty a naslouchali argumentům památkové péče.
