Příběhy dětí s poraněnou duší. Na psychiatrii jejich rány hojí s láskou

S psychickými problémy se některé děti potýkají od mládí. Sedmička přináší příběhy z dětské psychiatrie.

Za barevnými zdmi domu stojícího uprostřed kopce na Králově Háji se v peřinách převaluje dívka. Říkejme jí třeba Anička (pozn. red. - pravá jména dětí neuvádíme).

Právě ji ve snu provází křik a nadávky nevlastního otce. Už zase ji osahává, sápe se na ni. Začíná jí strhávat šaty. Než dojde na nejhorší, celá zpocená a vyděšená se probudí. Naštěstí. Ještě cestou do koupelny s kartáčkem v ruce otírá do rukávu pyžama poslední slzy.

Patnáctiletá Anička stejně jako další zhruba dvacítka dětí právě tráví své dny na oddělení dětské psychiatrie v Liberci. Zavedla ji sem její touha umřít. S žiletkou v ruce se pokusila o sebevraždu. Aby se zbavila problémů s otčímem, který ji zneužíval.

Volání o pomoc

Dospívajících dívek s podobným problémem projdou oddělením dětské psychiatrie desítky. „Obvykle se jedná o demonstrativní sebevraždy. Děti tak chtějí upozornit na problém, je to volání o pomoc. Většinou se bojí svoje problémy někomu svěřit, protože jim doma vyhrožují. Trpí a nechávají si své problémy pro sebe,“ vysvětluje psycholožka liberecké dětské psychiatrie Jitka Havlová.

Anička s prázdnotou v očích míří na snídani. Letmým pohledem zkontroluje volná místa v jídelně a přisedne si ke stejně staré dívce. Budeme jí říkat Eliška.

Slečny si moc nerozumějí, ačkoliv mají podobný problém - zneužívání. Ale zatímco Anička se s hrůzami, které se jí doma děly, ještě pořádně nevyrovnala, Eliška nic podobného nikdy nezažila. Svoje zneužívání si totiž dokonale vymyslela. Koho by napadlo, že dívka, která zrovna pomalu ukusuje z krajíce chleba, byla schopná přesvědčit lékaře, rodinu i vyšetřovatele, že byla zneužita otcem?

Policisté jej začali vyšetřovat, on se mezitím odstěhoval od rodiny, pak ho muži zákona usvědčili a nakonec i zavřeli za mříže. A důvod? Dcera mu chtěla ublížit.

Zatímco některé děti k snídani usrkávají poslední doušky čaje, ostatní se už zvolna a bez patrného nadšení v tvářích přesouvají na vyučování. Součástí pobytu na oddělení je i školní výuka. Malí i velcí pacienti ve věku od šesti do osmnácti let díky tomu tolik nezmeškají. Ovšem i škola bývá často důvodem, kvůli kterému se děti octnou na oddělení psychiatrie.

Podle psycholožky Havlové si vyberou školu, na kterou nestačí, nebaví je, hodně zameškají a pak mají velký problém.

„Pobývala u nás dívka, která prošla třemi středními školami a pořád nebyla spokojená. Nemohla se vzpamatovat z toho, že se jí pořád nedaří, a začala trpět depresemi,“ vzpomíná psycholožka a dodává, že takový případ nepatří mezi ojedinělé.

„Vysvobozením“ ze školní výuky je pro děti i tady oběd. Děti se nahrnou ke stolečkům s barevnými ubrusy a polykají první sousta.

Dost možná se některým koumákům honí v hlavě myšlenky na další lumpárny. Třeba na útěk. „Děti nám občas utíkají, ale není to moc často. Vlastně nás nechtějí opustit, nechtějí domů, většinou jsou to jen banální důvody. Potřebují si třeba zapálit cigaretu,“ vysvětluje vrchní sestra Alena Poláková a vzápětí dodává, že vše skončí dobře, a hlavně rychle. „Při útěku pacienta se sestry řídí manuálem s přesně stanovenými kroky, jak v takovém případě postupovat. Ve většině případů se ,uprchlík‘ najde do hodiny,“ říká sestra.

V den, kdy Sedmička psychiatrii navštívila, je ale klid. Děti mají volné odpoledne. Čas můžou trávit mnoha způsoby. Když počasí nepřeje vycházkám do okolí, mohou se zapojit do muzikoterapie, hrát společenské hry, soutěžit v ping-pongu nebo se naučit relaxační cvičení. Možností je mnoho.

Důležitou a oblíbenou součástí dětské psychiatrie je i Dobromysl, dobrovolnické sdružení spadající pod libereckou nemocnici, které vede Tomáš Hendrych. Pacienti dětské psychiatrie si tak už mohli projít zákulisím liberecké hokejové arény, vyslechnout si koncert nebo zhlédnout divadelní představení.

Díky Dobromyslu stěny chodeb lemují kromě výtvorů dětí například i sportovní dresy, které na oddělení přinesli liberečtí sportovci. A nenosí s sebou jen své podepsané dresy.

„Bílí Tygři jednou uspořádali finanční sbírku, kterou jsme použili na vybavení oddělení. Basketbaloví Kondoři zase přinesli dětem dárečky a sladkosti,“ zmiňuje Poláková.

Dobromysl pro děti nezprostředkovává setkání jen s významnými sportovci. Na dětskou psychiatrii zavítal na návštěvu i senátor Přemysl Sobotka. „S kandidátem na prezidenta se děti předtím ještě nesetkaly. O parlamentu toho tolik nevědí, ale dokázaly pokládat i všetečné otázky. Třeba jakým pan senátor jezdí autem nebo jaký má plat,“ vzpomíná Poláková.

Zdánlivě nudná odpoledne všedních dnů tak dětem příjemně plynou. Nejvíce vzruchu ale vyvolává středa. Je totiž jediným návštěvním dnem během pracovního týdne. Další návštěvy je čekají o víkendu.

Dětské obličeje přilepené na skle netrpělivě vyčkávají na příchod alespoň jednoho z rodičů. Později, zatímco se šťastlivci loučí se svými rodiči, po několika oknech už kanou slzy těch, jejichž rodiče na ně zapomněli nebo je vidět prostě nechtějí.

Jak se zbavit dítěte…

„Je fakt, že rodiče někdy nemají o své děti zájem, nejsou s nimi v kontaktu ani je nezajímá, v jakém stavu děti jsou. Dítě si sem vlastně jen odloží. Takový přístup děti nesou těžce a na každém se to projeví jinak - na někom pak vidíme, že je smutný, nemluvný, někdo se zhorší v chování a zlobí se na celý svět,“ vysvětluje Havlová.

Naše Anička ani nečeká, že se její máma během návštěvních hodin ocitne ve dveřích psychiatrie. Citově ji vydírala a své vlastní dceři vyhrožovala. Dala přednost živiteli rodiny, tedy svému násilnickému muži, před nevinnou dívkou, která své trápení svěřila kamarádce. Ta si tajemství nenechala pro sebe a kolotoč vyšetřování a obviňování se roztočil.

Když už to vypadalo, že násilník stráví následující léta mezi čtyřmi zdmi věznice, Anička v poslední chvíli otočila. Jen proto, aby jí maminka odpustila. Ta svoji dceru zavrhla už dávno, a tak má Aniččin příběh nejhorší možný konec. Anička už se domů vrátit nesmí, matka ji nenávidí, a čeká ji tedy ještě pár let života v dětském domově. Muž zneužívající bezbrannou dívku zůstal s čistým štítem na svobodě a kdo ví, kolika lidem tak ještě může ublížit. Za okny už číhá hustá tma, děti proto s hladovými bříšky usedají ke stolům v jídelně. Za vrzání dřevěných židlí a cinkotu příborů se pouštějí do jídla.

Asi čtrnáctiletý chlapec sedící u stolu se zeleným ubrusem do jídla párkrát rýpne a už odkládá vidličku stranou. Ve tváři se mu sklíčený výraz mísí se zádumčivým. Říkejme mu třeba Jiřík. Nad čím přemýšlí?

Opilý otec, surový otčím

Možná ho mrzí, že odpoledne na zahradě nedal žádný gól. Spíš se mu ale hlavou honí myšlenky na rodiče. Zase za ním nepřišli. Nejspíš se doma zase hádají. Ještě do pusy zvládne vložit jedno sousto. Odstrkuje talíř. Nemá na jídlo ani pomyšlení. Jeho rodiče se rozvádějí. Matčin nový přítel Jirku bije.

Jeho otec zase přišel o práci a věnuje se především alkoholu. Protože jsou rodiče na kordy a neschopni domluvy, přehazují si syna jak horký brambor. Neví, ke komu na víkend půjde. Bude se dívat na opilého otce, nebo snášet rány matčina přítele? To jsou Jirkovy důvody pro pokus o sebevraždu, o kterou se pokusilo už několik jeho současných „spolubydlících“ na oddělení.

Anička, Eliška i Jiřík existují v dalších stovkách, možná tisících obdob. Pomoci se dostane ale jen hrstce z nich. Často vše začíná i končí v rodině. Mnoho z těchto dětí pochází z rozvrácených, nefungujících rodin, matka se nestará o děti, otec pije, nemají práci, nemají zájem. Rodina mnohdy může navenek fungovat, ale vzájemné vztahy uvnitř jsou nadobro pošramocené.

Přítel matky mě obtěžuje

Nový přítel matky obtěžující svoji „novou dceru“ bývá častým důvodem psychických problémů dospívajících. Ti všichni tráví čas na dětské psychiatrii samozřejmě i s těmi, kteří se potýkají například s vrozenými psychickými poruchami. Personál liberecké dětské psychiatrie se snaží vytvářet přátelské prostředí, aby se děti pokud možno cítily dobře.

Jako nástroj jim slouží laskavé slovo a empatie. Když se personál umí sžít s dětmi, zjistí, co je pro ně dobré. „Musíme být opatrní. Dítě má třeba problém, který má i spousta jiných dětí, ale vždy záleží na jeho osobnosti, na prostředí, ze kterého pochází, a na tom, jak je rodina schopna spolupracovat. S dětmi si povídáme, vyšetřujeme je, radíme se s jejich učitelkami, vyslechneme názory ošetřujících sestřiček, řešíme konflikty mezi dětmi. Následně pak s rodiči probíráme, jak by měli k dítěti přistupovat,“ vysvětluje Havlová. Její kolegyně ji doplňuje. „Když v prostředí dětské psychiatrie dítě zažije, že to jde i lépe, dívá se pak na určité situace jinak, pozná více samo sebe, naučí se řešit vlastní problémy. Přenáší se to i do rodiny. Děti si odtud odnesou něco pozitivního, co jim v budoucnosti může pomoci,“ věří lékařka.

Malí pacienti dětské psychiatrie oblečeni do pyžam pomalu uléhají pod peřinu. Cvrlikání jejich hlásků po chvíli ustává, protože jejich mysl přemáhá spánek. Někteří si před spaním možná ještě krátce popláčou, ale i ti nakonec zabloudí do říše snů. Snad je nebudou pronásledovat ty zlé, promítající jejich dosavadní život.

Návštěvy bývalých pacientů

Ticho prostupující dětskými ložnicemi poskytuje ideální čas dozvědět se, jaké je vůbec pracovat na takovém místě.

Vrchní sestra Poláková má jasno. „Tahle práce se musí dělat s velkou láskou a porozuměním. Člověk musí mít ty děti rád. Pak to nese ovoce. Pokud to v sobě sestra nemá, nemůže takovou práci dělat. Neslouží se jí dobře a jen se trápí,“ míní Poláková.

„Není to ani tak práce jako poslání,“ doplňuje psycholožka Jitka Havlová, která za hnací motor práce považuje motivaci a snahu samotných dětí něco skutečně změnit.

Společně se nakonec shodují, že největší odměnou jsou pak návštěvy bývalých pacientů, kteří už asi nikdy nezapomenou na vlídná slova a porozumění, kterých se jim na dětské psychiatrii dostalo.