Pět jihlavských osobností vzpomíná na své Vánoce a přibližuje, jak svátek narození Ježíška prožívají dnes.
Jsou lidé, kteří si bez smaženého kapra nedovedou představit štědrovečerní večeři. Jiní by rybu nedali do úst. Jak jsou na tom jihlavské osobnosti? Redakce Sedmičky požádala některé z nich, aby se podělily se čtenáři o atmosféru jejich rodinných Vánoc.
Vymazal trávil svátky s pěti sourozenci
Primátor Jihlavy Jaroslav Vymazal pochází z pěti dětí, a když jeho sestřenice v deseti letech osiřela, tak si ji Vymazalovi rodiče vzali k sobě. „Tak nás pak bylo šest dětí. I proto vždycky u nás byly moc radostné Vánoce se vším, co k nim patří. Vždycky jsme pod stromečkem samozřejmě měli nějaké dárečky, spíše drobné, nic velkého,“ povídá Vymazal.
Říká, že není materiálně založen, takže si nevzpomíná, že by byl někdy zklamán, že pod stromečkem nenašel to, co tam chtěl mít. „Spíš si vybavuji vánoční zvyky, které jsme dodržovali – pouštěli jsme lodičky se svíčkami, do vody jsme odlévali vosk. Když byly sestry starší, tak se házel botek, jestli půjdou z domu, nebo ne. Co je botek? Já pocházím ze Slavkova u Brna, kde je ještě trochu jiné nářečí než v Brně, botek je bota, střevíc.“
Po příchodu na Vysočinu se v kraji seznámil s některými součástmi vánoční tradice, které doma neznal. K nim patří například černá povidlová omáčka nebo houbový kuba. „Odlišné byly Vánoce v době, když jsem se rozcházel s první ženou, to bylo nepříjemné. Jinak jsem je vždy prožíval v pohodě a radosti,“ probírá se pamětí primátor Jihlavy.
Možná ještě jedna výrazná odlišnost byla, dodává. Jaká? O Vánocích býval sníh. „Jako děti jsme jezdili do Dědic, odkud pochází otec. K Vánocům v Dědicích sníh patřil. Bylo to na okraji vsi, lidé tam žili jak velká rodina. Dospělí naházeli mantinely ze sněhu. Ty pak polili vodou, a vytvořili ledový tobogan. Nás brali na sáně a jezdili jsme dobrých šest set metrů, to byl obrovský zážitek. Snad se to i letos se sněhem zlepší,“ věří Vymazal.
Na Štědrý den zajde se ženou a dcerou na Lesnov do domova za seniory a také podarovat zvířata do útulku. Odpoledne pak bude rodina trávit Vánoce spolu. „Den předtím budeme s maminkou v domově seniorů v Třebíči a na Boží hod pojedeme do Liberce za rodinou manželky. Štědrý den tedy rozdělíme do tří dnů. Do Liberce jedeme s lyžemi, věřím, že už napadne sníh a že se tam na lyžích projedeme.“
Dryšl přijel na tři hodiny
Herec Horáckého divadla Zdeněk Dryšl vzpomíná na Vánoce jako na rodinný rituál. Žil s rodiči, bratrem a prarodiči v nevelké chalupě.
„Štědrý den probíhal podle zaběhnutého vzoru. Dopoledne jsme zdobili menší stromek, velký by nebylo kam dát. Odpoledne jsme vyrazili na hřbitov k rodinnému hrobu. Děda zůstal doma a topil, babička připravovala kapra,“ vypráví Dryšl. Na štědrovečerní večeři dorazila ještě babička z otcovy strany s nůší plnou vlastnoručně upletených dárků.
Po večeři a rozdání nadílky u stromku se rodina vypravila ke strýci. „Tam se muzicírovalo. Otec hrál na housle, strýc na klavír, ostatní zpívali koledy. Po jedenácté hodině ale hudba utichla. Otec odcházel dirigovat muzikanty na půlnoční mši do katolického kostela, strýc zase hrát na harmonium do kostela husitského,“ pokračuje herec.
Noční návraty domů jsou pro Zdeňka Dryšla kouzelnou vzpomínkou. Svátky bývaly bílé, takže pod nohama křupal sníh a v oknech chalup svítily vánoční stromky.
V požadavcích na dárky měl budoucí herec jasno. „Úspěšnost Vánoc jsem měřil podle výšky štosu knih, které jsem dostal. Pod stromečkem bývaly i jiné dárky, třeba stavebnice Merkur. Ale já si nejvíc vážil knížek,“ říká.
Vánoce měl Dryšl v životě trojího druhu: ty v dětství a mládí, dvoje na vojně a pak všechny další, které už sám připravoval svým dětem nebo vnoučatům. „Zvláštní byly vánoční svátky na vojně. Jezdil jsem jako konferenciér s bigbandem Armádního uměleckého souboru. Ten na Štědrý den hrál vojákům v kasárnách v brněnských Židenicích. Já pak chytil poslední noční vlak a odjel do Blanska k rodině. Pobyl jsem snad tři hodiny, ve čtyři ráno sednul na první vlak a vrátil se do Brna, abych stihl odjezd kapely k posádce v Kroměříži,“ popisuje Dryšl.
Pracovní Vánoce měli členové hereckého souboru Horáckého divadla v šedesátých a sedmdesátých letech. Na Boží hod i na Štěpána se večer hrával běžný repertoár. „Pak ale začala vítězit televize, hodně lidí se začalo zavírat na svátky doma. Jiní naopak v ten čas začali jezdit na hory. A tak vánoční představení skončila,“ uzavírá vzpomínání Zdeněk Dryšl.
Malíř Gustav Krum četl Maye a jedl buráky
Dvě vzpomínky na Vánoce v čase dětství uvízly v paměti silněji než jiné Gustavu Krumovi, proslulému malíři, ilustrátorovi a také nositeli čestného občanství města Jihlavy. „Tyto svátky se mi spojují s louskáním a chroupáním burských oříšků a také se čtením mayovek. Knížky od Karla Maye jsem často dostával pod stromeček a vždy je hned nedočkavě otevíral,“ vrací se Gustav Krum ve vzpomínkách do klukovského věku.
Už jako školák si kreslil výjevy z Mayových indiánek. V dospělosti si tak splnil dávný sen, když dostal příležitost ilustrovat řadu románů od Maye, ale také Jaroslava Foglara i jiných autorů dobrodružných příběhů.
Mnozí Jihlavané možná mají spojený čas Vánoc s Krumovým dílem, aniž by o tom věděli. „Maloval jsem krajiny na pozadí betlémů pro minoritský chrám Nanebevzetí Panny Marie. Jednak krajinu orientální, ta vznikla v roce 1948, a pak na začátku padesátých let ještě starou Jihlavu, jak asi vypadala v sedmnáctém století,“ upřesnil malíř. Lituje jen, že nemá žádnou dobovou pohlednici nebo snímek betléma s „orientem“.
Kolář hraje o Vánocích pro druhé
Jihlavský divadelník Martin Kolář tráví Vánoce divadlem. „Pro mě je poselstvím Vánoc udělat něco pro druhé, a já to umím udělat tím, že připravím vánoční hru nebo živý betlém… Spíš se bojím, že neumím udělat Vánoce doma,“ přemítá Kolář.
U Kolářů byly Vánoce většinou podle podobného vzoru, kdy se doma sešli členové rodiny. „Jiné byly Vánoce, když byla u nás babička z Ostravy, kterou jsme vídali jen tak jednou ročně. Jiné pak byly, když už s námi nebydlel můj bratr,“ vzpomíná Martin Kolář.
K Vánocům podle jeho přesvědčení patří, aby se rodina sešla pohromadě. „Děláme Vánoce hodně pro děti. Pro mě tohle období znamená přípravu vánočního představení, s dětmi v základní umělecké škole nebo s divadlem. S Matějem Kolářem jsme kdysi dělali i loutkovou verzi, pořádáme taky už asi sedm let živý betlém na Kopečku. To jsou mé Vánoce: hrnu kostýmy, rekvizity, sháním lidi, aby nás bylo na představení dost.“
Sám je prý doma o Vánocích spíše pasivnějším členem domácnosti. „Spíš se nechám manželkou dostrkat: tady si sedni, tohle zamíchej, tohle nakup. Doma jsem rád, když už je po Vánocích.“
Kdyby o Vánocích nechystal divadlo, měl by pocit, že nic nedělá. „Proto divadlo dělám. Jinak bych seděl doma u počítače nebo u knížky. Nechápu vánoční divadlo přímo jako dárek ostatním, ale společně s kamarády si zablbneme, a ještě to někomu udělá radost,“ míní Kolář.
Dárky moc neprožívá: většinou prý sám neví, co dát ostatním a co by ostatní měli dát jemu. „Když dostanu hodně dárků, mám pocit, že je to pro mě škoda, že bych spoustu věcí ani nemusel mít,“ směje se.
Letos chystá s dětmi ze školy vánoční hru a s přáteli z okolí divadel Na Kopečku a De Facto Mimo tradiční živý betlém. „Možná ještě někde na ulicích zahrajeme koledy,“ odhaduje.
V jeho hrách se Vánoce nevyskytují, ale napsal vánoční povídku. „Je o fanatickém betlémáři, jenž všechno podřizuje svému betlému. Ten doma vždy o Vánocích otevře pro celou vesnici. Stane se mu, že se mu převrátí figurka Ježíška, a on se k němu přes ostatní figurky nedostane,“ líčí Kolář.
Laštovička měl radost z malého divadla
Tak by šla nazvat vzpomínka nad třiašedesát roků starou fotografií z rodinného archivu Zdeňka Laštovičky, vysokoškolského pedagoga, geologa a také někdejšího zástupce jihlavského starosty. „Dárkem snů pro mne a mladšího bratra pod vánočním stromečkem bylo loutkové divadlo.
I na tehdejší dobu mělo neuvěřitelné parametry – dvanáct kulisových výměn, elektrické osvětlení s možností výměny barevných žárovek a hlavně sedmadvacet překrásných loutek,“ líčí devětašedesátiletý Laštovička.
Pro něj a bratra nastaly ochotnické roky divadelní pohody a potěšení. „Každá návštěva dospělých musela jít za kulisy, uchopit loutky a hrát. A my zase hráli pro své kamarády. Když jsme se později přestěhovali z města na vesnici, pořádala se v naší chalupě představení, kterých se zúčastnila i třicítka děvčátek a chlapců,“ vypráví.
Tito pamětníci, v současnosti už samozřejmě dědové a babičky, podle něj dodnes na ty chvíle vzpomínají – utkvěly jim v paměti jako krásný dětský zážitek. „Není divu, protože tenkrát nebyla televize a k ní padesát až sto programů, mnohde nebylo ani rádio, nebyla multikina. Ale zimní večery byly nekonečně, nekonečně dlouhé. Museli jsme se bavit sami. Ježíšku, tenkrát jsi udělal nám i řadě dalších lidských bytostí opravdovou radost!“ těší Laštovičku dodnes v srdci.
