Přistupte blíže, neváhejte. Poslední místa jsou tady právě pro vás
Říkají si světští a pomyslné žezlo dědí z otce na syna. Aby mohli náročné a nejisté povolání dělat, musejí ho milovat. To je i případ rodiny Hanákových, která se právě chystá na svou první letošní štaci. Už tradičně začínají sezonu svatojiřskou poutí v Dobré. Ta patří k největším na Frýdecko-Místecku. „Už se nám několikrát stalo, že jsme lunapark postavili a během pouti neprodali ani jeden lístek,“ říká Silvestr Hanák, majitel pouťových atrakcí z Frýdku-Místku. Důvodem bylo špatné počasí. „Třeba loni na Čeladné. Postavili jsme kolotoče a spustil se strašný liják. Za celou dobu, co jsme tam stáli, jsme neutržili ani korunu,“ upřesňuje Hanák. „Nebo v jednadevadesátém na Morávce. Tehdy začalo hustě sněžit. Všechno bylo pod sněhem, takže kolotoče se neroztočily ani jednou,“ doplňuje Hanáka jeho žena Kristina, která pochází ze slavné rodiny Pflégrů. Její pradědeček kočoval už za první republiky. Dřevěné maringotky tehdy zapřahal za koně, později za traktory. „Aby se uživili, objížděli města a vesnice i přes zimu. Buď s loutkovým divadlem nebo s pojízdným kinem,“ říká Hanáková.
Rod se rozrůstá
Jak šel čas, rodina se rozvětvovala. Přestože mnozí potomci slavné rodiny Pflégrů se dnes jmenují kvůli sňatkům jinak, drží spolu a pomáhají si. Bez toho by to nešlo, protože postavit obrovský lunapark je tvrdá práce pro mnoho chlapů. „Každý z nás má své vlastní atrakce, většinou dvě až tři. Samozřejmě jiné, abychom se doplňovali. Třeba švagr Jindřich má centrifugu a kolotoč pro děti, jeho syn Jindřich vlastní booster a housenkovou dráhu, zeť Ladislav pouští labutě, velký řetízkový kolotoč, tagádu, dětskou manéž a nafukovací skluzavky,“ vyjmenovávají manželé Hanákovi. V zimě mimo sezonu bydlí Hanákovi v rodinném domě uprostřed paneláků na sídlišti Slezská ve Frýdku. Na oploceném pozemku mají několik náklaďáků, maringotky a složené atrakce. Od Velikonoc do podzimu žijí v domě na kolech. Prostorný a perfektně vybavený přívěs má kuchyň a v ní moderní spotřebiče, dvě ložnice a rozlehlý obývák s rohovou sedačkou, obývací stěnou, televizí. Nechybí ani moderní WC. „Je to tady odhlučněné, takže i když je venku kravál, stačí zajít sem, uvařit si kafe a načerpat síly pro další hodiny tam venku. Jsou to ale spíše vzácné chvilky, protože během pouti se nezastavíme. Chlapi se starají o strojovny kolotočů, my ženské jsme ve střelnicích nebo prodáváme vstupenky,“ pokračuje Kristina Hanáková. Se Silvestrem má čtyři děti. V rodině se vždycky dbalo na dobré vzdělání. Obě dcery vystudovaly obchodní akademii, synové – dvojčata Jirka a Martin – právě dokončují bakalářské studium na Vysoké škole báňské. „Nemají to kluci lehké. Když přijdou ze školy, převlečou se do montérek a jdou makat. V noci se pak učí. Táta by to sám nezvládl,“ vysvětluje Hanáková.
Zvládnout živnost, kterou provozují manželé Hanákovi, je čím dál těžší. Zatímco před čtyřiceti lety stálo jízdné na velký řetízkový kolotoč korunu, dnes je to třicetkrát víc. Nejlevnější lístek přijde na dvacet korun. Rodiny s více dětmi tak nechávají na pouti často celou výplatu a náležitě při tom nadávají. „Lidem se ceny za atrakce zdají vysoké, chápu je, ale pojištění tří nákladních aut, vleků a atrakcí stojí spoustu peněz. Od loňska navíc musíme platit za připojení 4300 korun, aniž bychom vypotřebovali jediný kilowat. Když absolvujeme těch štací dvacet, tak si to spočítejte. Další peníze jdou do údržby a dalších věcí. Nahoru jde i cena elektřiny, nafty. Vždyť ta teď stojí čtyřiatřicet korun. Kdysi stála dvě koruny,“ vysvětluje osmapadesátiletý Hanák.
O tom, že by od kolotočů odešli, Hanákovi neuvažují. „Kdybych byl mladší, tak snad. Ale teď? Kam bych šel? Co bych dělal? Nakonec, je to náš život, který máme i přes všechnu tu dřinu rádi,“ dodává Hanák.
Poutě? To byla sláva
Poutě byly zvláště v minulosti společenskou událostí, na kterou se těšili staří i mladí. Byly jakýmsi korzem, na kterém se musel každý objevit v novém oblečení a hlavně štíhlý jako prut. Přibral-li někdo za dobu od posledního „odpustu“, ostatní ho náležitě pomluvili. Stejné to bylo i v případě nových šatů, nových bot nebo nového účesu.
„Když jsem chodila do školy vždycky nám týden před poutí přibyli noví žáci. Samozřejmě od Pflégrů. K nám do áčka přicházela tradičně Eva Pflégrová. Spolužáci z béčka a céčka nám strašně záviděli, protože neměli takové výhody jako my,“ vzpomíná Alena Šimíková z Frýdku-Místku. Tehdy hned po vyučování vyrážela spolu s ostatními ze třídy na Sokolské hřiště. „Paní Pflégrová nás už očekávala a zapínala velký řetízkový kolotoč. O jiný jsme neměli zájem. Na řetízkáči jsme se vždycky dva, někdy i tři za sebou odhazovali a pak stáčeli. A kdo do toho nešel, byl za sraba,“ pokračuje Šimíková. Zdeňka Krupová nostalgicky vzpomíná na chvíle, kdy vyšňořené holky postávaly u střelnice nebo na jiném viditelném místě a čekaly na starší kluky. „Milovala jsem Jirku a pouť byla příležitostí, jak být s ním. Pokud o někoho z nás jevil nějaký kluk zájem, většinou nás pozval na kolotoč nebo nám vystřelil růži. To už byl dostatečný důvod k tomu, abychom si myslely, že nás strašně miluje,“ směje se Krupová.
Poutě byly dobou, kdy se porušovalo všechno. „Domů jsme mohly přijít později než jindy, rodiče to v tu dobu respektovali. Věděli, že se na to těšíme celý rok,“ uzavírá Krupová.
