Vánoce už šest let prožívá se svými kamarády, dětmi z dětského domova na Severní Terase. Sedmatřicetiletý knihtiskař Tomáš z Ústí se několik let věnuje dobrovolnictví. Pomáhá druhým, aniž by za to očekával odměnu. Volný čas dělí mezi sourozence Standu, Nikolu a Lukáše, ke kterým se jejich rodiče nehlásí. S bratrem se starají o nemocnou maminku a do ústeckého dobrovolnického centra dochází za osamělým Honzou.
Co říkáte hlasování v anketě? Upřímně? To jsem v té konkurenci opravdu nečekal. Vždyť je tam spousta lidí, kteří tomu věnovali daleko víc, a dokonce zachraňovali životy. Je to opravdu zvláštní pocit.
Proč prožíváte Vánoce s cizími dětmi? Já chtěl pomáhat dětem už dlouho. A před těmi šesti lety jsem narazil v trolejbuse na výzvu. Že do dětského domova na Severní Terase hledají dobrovolníky. Ve stejné době jsem se také dozvěděl o ústeckém dobrovolnickém centru, kam dělali nábor. Tak se to všechno správně propojilo.
Vaší rodině to nevadí? Mám bratra, který se stará o naši nemocnou maminku. Jak to jde, tak jsem s ním. Se Štědrým dnem mi hodně pomáhá, i když si o tom myslí své. Takže jsem dopoledne s rodinou, pak mi dá brácha řízky a salát a já jedu pro svoje kamarády. Společně pak pečeme, zdobíme stromeček a rozdáme si dárky.
Vzpomenete si ještě na první setkání s dětmi v domově? Styděl jste se? A moc, ještě že to bylo vzájemné. Vedení domova nám domluvilo schůzku a chvilku jsme se jen tak oťukávali. Až potom jsme se rozpovídali.
A jak jste se na ně připravil? No, rozhodně jsem neměl po kapsách bonbony, to by bylo laciné. Moc mi pomohla jedna holčina, kterou jsem měl tehdy jako první v dobrovolnickém centru. Bylo jí patnáct šestnáct let a povídala mi o hip hopu, beat boxu, a já poslouchal. To víte, už jsem starší a člověk se od těch mladších tak nějak názorově odklání. Ale když jsem to pak na ně vybalil, tak si asi řekli, strejda není tak úplně mimo.
Pomáháte druhým už od dětství? Nějak to ve mně bylo, ale naplno jsem začal až po škole. Nejdřív byla příroda, ale pak jsem si říkal, chtělo by to něco živého. Tak jsem docházel dva roky do dobětického domova důchodců jako canis terapeut. Ale nakonec vyhrály děti. Než jsem se poznal se svými kamarády v domově na Terase, tak jsem několik let pravidelně posílal peníze do Keni. Holčice Mugure, v programu adopce na dálku.
Dobrovolnictví není v Česku něčím zažitým, o co se jedná? Já si neumím představit, že bych něco nedělal pro druhé. A nerozumím tomu, že to někdo takhle nevnímá. Člověk nemůže změnit obrovské dějiny. Ale život kolem sebe, ten může ovlivnit kdokoliv z nás.
Jak byste charakterizoval sám sebe? Jsem asi hodně upovídaný. To mi mamka vždycky říkala, prosím tě, mlč nebo nás všechny zavřou. A já na to, vždyť máme tu přestavbu s Gorbačovem. A rád čtu.
To se při vaší práci hodí. Já chtěl být knihkupec, ale špatně jsem se učil. A jediná škola byla tehdy v Luhačovicích a učitelka mi radila, ať to s tím prospěchem raději zkusím jinak. Když nemůžeš knížky prodávat, říkala, mohl bys je alespoň vyrábět. A to prošlo, vyučil jsem se na polygrafické škole v Rumburku.
