Ve druhé polovině devatenáctého století se chtěla Praha vyrovnat Paříži, Vídni či Berlínu. Tedy městům, v nichž se uskutečnila radikální modernizace. Konkrétní rysy pražské asanace byly ale stanovené až koncem roku 1886. „Byly to zásahy, z nichž se Praha vzpamatovávala téměř sto let,“ říká autor knihy Židovská Praha Jan Boněk. „Tiše schválený projekt obsahoval představu zbourat místo původně plánovaného Josefova většinu domů Starého Města vyjma radnice, církevních staveb, Klementina a Karolina,” tvrdí Boněk.
Nedokončená Pařížská
Objevil se i názor probourat široký bulvár od Národního muzea až k Vltavě. Nedokončený projekt se dnes jmenuje Pařížská třída. „Praha je olupovaná o svůj nejdražší skvost,“ napsal tehdy do Národních listů spisovatel Vilém Mrštík.
Nakonec to odneslo 624 domů. V historickém Židovském Městě přežilo jen pár synagog, radnice a větší část Starého hřbitova. Na Novém Městě nezůstal stát jediný historický dům.
„Praha prošla před sto lety největší proměnou své historie. O to víc bychom měli hlídat, co se s ní děje dnes. Památkáři jen bezmocně lomí rukama a opakovat pražskou asanaci by se už nemuselo podařit,“ říká varovně Boněk.
