Prodejní hity socialismu: céčka, prestižky a džíny z Tuzexu | E15.cz

Prodejní hity socialismu: céčka, prestižky a džíny z Tuzexu

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
V obchodech to tenkrát vypadalo jako u snědeného krámu. Přesto byly fronty denním chlebem.

Neuvěřitelných třiačtyřicet let prodávala Jaroslava Hnízdová v Bílé labuti, nejstarším pražském obchodním domě. Většinou pánskou módu. „Chlapi se lépe obsluhovali. Nepotřebovali si deset věcí vyzkoušet, pokud ovšem nepřišli s manželkou,“ vysvětluje svou věrnost sakům jedenašedesátiletá důchodkyně, která v domě stále vypomáhá.

Před revolucí prodávala dederonové košile, laminové kabáty, tesilové kalhoty nebo saka z krimplenu. O věci z manžestru bývaly bitvy.

„Tenkrát lidé chodili jako ve stejnokrojích. V Makytě Púchov ušili pár stovek pěkných šatů a pak se v nich ženské potkávaly. Z venkova jezdily zájezdy do divadla a předtím hrrr na nákupy,“ říká s úsměvem pamětnice Hnízdová.

Nejstarší obchodní dům v Praze otevřel pár dnů po německé okupaci, letos si připomíná sedmdesát let. Dnešní Bílá labuť má daleko do nablýskaných nonstop otevřených nákupních center. I díky strategické poloze jí ale zákazníci zůstali věrní.

Po „mlíčňáku“ teskní

Mezi prodejní hity starých časů patřily třeba tenisky prestižky, chlupaté čepice z leskyma anebo takzvaná céčka, zaručený sběratelský artikl „Husákových dětí“. Původně plastové části závěsů do oken a dveří, které se daly řetězit, podnítily doslova céčkovou horečku.

Justině Kralevičové, která pracovala čtvrtstoletí jako kvalitářka a inspektorka potravinářských prodejen, je smutno po mléčných barech. Jako byl třeba mlíčňák na Václaváku nebo na Karlově náměstí. Nabízely zdravé snídaně a před jejich jahodovým koktejlem se údajně ten dnešní, třeba z McDonaldu může stydět.

„Jinak byl výběr potravin mizerný, ale troufám si říct, že kvalitu a jakost lahůdek jsme hlídali bedlivěji než teď. Dělali jsme pravidelné kontroly, odebíraly vzorky chlebíčků a pak jsme je anonymně bodovaly. Na vysoké úrovni byly třeba lahůdky v Domě potravin nahoře na Václaváku,“ tvrdí Kralevičová, která dnes působí v komisi obchodu a služeb Prahy 1. V dnešních obchodech postrádá chlebíčky podle starých receptů a norem. Jednou ze světlých výjimek je podle ní lahůdkářská prodejna Zlatý kříž v Jungmannově ulici.

Dana Svobodová se vyučila prodavačkou zeleniny a jejím prvním působištěm byla tržnice, do které se vcházelo z Rytířské ulice.

Prodávala maso, později i zeleninu. „Měli jsme ryby i zvěřinu. Někdy nám přivezli i kance, nebo srnu, což bylo na tehdejší dobu nevídané. Stály tam ale neskutečné fronty. Lidé prosili, abych jim tu a tam něco schovala, ale já nemám v povaze někoho zvýhodňovat,“ vzpomíná dvaačtyřicetiletá Svobodová.

S trochou štěstí se daly v tržnici sehnat banány a pomeranče. Lidé brali nadšeně i ty jedovatě zelené „kubánské“ s tvrdou kůrou, které téměř nešly oloupat. Zato měly sladkou chuť.

„Neměli jsme pokladnu, ani kalkulačku. Peníze jsme sypali do kovového šuplíku a částky sčítali na dlouhém papírku. Všechny cifry hezky pod sebe. Na učňáku nás ale vycvičili, měli jsme tam skvělého mistra,“ říká Dana Svobodová, která dnes prodává módní oděvy v butiku Adelaide Jungmanově ulici.

Za bony do Tuzexu

Každý čtvrtek se před knihkupectvím vlnily fronty na knihy. Pro lepší potraviny lidé chodili do prodejen ESO. Šťastlivci, co si sehnali bony nebo valuty, se mohli vyparádit v prodejnách Tuzexu. Před prodejnou v Krymské ulici čekaly zástupy lidí na džíny. Z Červeného vrchu v Dejvicích se zase nosily tuzexové lahůdky. Za bony byly k mání kvalitní zahraniční čokolády, alkohol, kosmetika či spodní prádlo.

Po listopadové revoluci vyrostla na okrajích Prahy mamutí nákupní centra a zákazníci dychtivě otevřeli svá srdce konzumu.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.