Prohru s Berdychem jsem obrečel

Tenista Roman Vögeli se libereckým fanouškům předvedl naposledy při prosincové tenisové extralize. Ve svých šestadvaceti letech hraje několik ligových soutěží v zahraničí. „Mým snem je dostat se na Roland Garros,“ říká Vögeli.

Předpokládám, že tenis hrajete odmalička?

Od sedmi let. Přivedl mě k němu strýc. Rodiče o tenisu moc nevěděli a ani já jsem se mu nějak extrémně nevěnoval. Někdo trénoval čtyřikrát týdně, já maximálně dvakrát. Začínal jsem s paličkami s výpletem. Raketu jsem dostal až tak po roce. Taková lehčí forma tréninku mi vydržela zhruba do dvanácti let.

Takže vás tenis moc nebavil?

Ale ano, chytlo mne to. Předtím jsem však hrál i fotbal a závodně plaval.

Nelitujete, že se živíte tenisem?

To ne. Jen si někdy říkám, že by bylo možná lehčí prosadit se ve fotbale.

Jak snášíte porážky?

Pamatuji si na začátky, kdy jsem strašně nerad prohrával. S mamčou rádi vzpomínáme na jeden turnaj předžáků, který mám i na videokazetě. Finále jsem hrál s Berdychem. Nakonec jsem prohrál a rozbrečel jsem se. Už od začátku byl hodně dobrý. U toho záznamu se vždycky zasměji. V té době nám bylo oběma devět let.

Jaká panuje mezi tenisty atmosféra? Popovídáte si po zápase s protihráčem nebo se seberete a o druhého se nestaráte?

Jak s kým. Jsou hráči, se kterými se dá v pohodě popovídat. Naopak jiní jsou hodně individualisté a na nějaké dialogy nejsou zvědaví.

Koho z hráčů si vážíte, kdo vám v kariéře hodně dal?

Moc mi pomohl Jirka Novák. Na to, že patřil mezi světovou špičku, byl vždycky skvělý člověk. Když končil kariéru, hodně mi pomáhal. Hodiny jsme spolu trénovali a nikdy by si za to nevzal ani korunu. Hodně jsem se od něho naučil. Občas si zavoláme a beru ho jako kamaráda. V kariéře mi jinak pomohlo mnoho dalších lidí. Těžko všechny jmenovat. Nejvíce mi ale pomohla moje máma. Hlavní důvod, proč hraji tenis, jsou moji rodiče.

Co pro vás bylo nejhorším okamžikem kariéry?

Porážka člověka hodně mrzí, ale dá se skousnout. Horší je zranění. I tak mě jedna porážka hodně mrzí. Bylo to na mistrovství republiky v dorostu. Dva roky za sebou jsem byl první nasazený, ale nikdy jsem nevyhrál. Podruhé mě to už vážně mrzelo. Prohrál jsem hlavně kvůli sobě. Nedokázal jsem si to srovnat v hlavě a finále jsem nezvládl.

A co ta zranění?

Nejhorší byl asi zlomený kotník a přetrhané vazy. Stalo se to na turnaji v Karlových Varech. Hrálo se na mokrém povrchu hned po dešti. Při dobíhání míčku se mi smekla noha a bylo to. Nepřál bych tu bolest nikomu. Nehrál jsem pak skoro rok. Návrat byl těžký, protože jsem klesl na žebříčku a musel jsem začínat u těch nejmenších turnajů.

Co do budoucna? Čeho chcete dosáhnout?

Určitě kvalifi kace na Roland Garros. Mám rád antuku a tohle je takový sen.

Většina sportovců má své rituály. Co vy?

Jeden takový malý rituál mám. Když přijdu na kurt, tak se snažím nešlapat na lajny. Přítelkyně mi vždycky říká, že jdu nějak divně. Vysvětluji jí, že se jen snažím vyhýbat lajnám. Dělám to už odmala.

Měl jste tenisový vzor?

Vždycky jsem měl rád Sergia Brugueru. Později jsem obdivoval Lleytona Hewitta. Měl agresivní pojetí hry, a to mě bavilo.

Tenis je, jak jste sám řekl, hra psychiky. Jak hodně je podstatná?

Minimálně osmdesát procent. Styl a grif se člověk může i docela rychle naučit. Pokud to ale psychicky nezvládá, je mu jakýkoli trénink k ničemu. Hodně hráčům vadí i cestování. Třeba já jsem tak třicet týdnů v roce mimo domov. Nijak to neřeším, beru to jako práci. Ale cestování taky nemiluji.

Když ale najdete chvilku, co děláte ve volnu?

Volno trávím nejraději s přítelkyní. A mám rád X-Box, takže si na něm rád zahraji fotbal nebo hokej. Někdy si jdu zahrát s kamarády fotbal. Nebráním se žádnému sportu. Pod stromečkem jsem teď našel běžky, takže bych se na nich chtěl naučit. Nikdy jsem na nich nestál.

Před měsícem jste si zahrál tenisovou extraligu. Jak hodnotíte výsledek, když jste se s LTK Liberec probojoval do finálové skupiny?

Postup ze základní skupiny byl hlavní cíl. Zbytek už by byl navíc. Soupeři ve finálové skupině jsou ale úplně jinde a nakonec jsme obě finálová utkání prohráli. Bohužel můj výkon v závěru ovlivnilo zranění, poslední zápas jsem musel skrečovat.