Prostě nepojedu

zamyšlení nad dětskými tábory.

Někdy v dubnu to začne. „Uvidíš, na táboře se ti bude líbit. Budou tam děti z Boleslavi, poznáš nové kamarády, naučíš se spoustu věcí a nakonec se ti ani nebude chtít domů,“ láká rodič svého potomka. „Nechci,“ brání se dítko. Kamarádů prý už má dost, ve své posteli je mu dobře a prostě nepojede. V květnu se na kauzu zapomene. V červnu dítko zjistí, že všichni někam jedou a jeho fakt nečeká nic lepšího než sezení s trapnými pastelkami u někoho v práci. Takže se zatváří, jako že ten blbej tábor teda jo. Jenže volno už je jen na vojenském výcvikovém, což pro holčičku není zrovna ideální, případně na táboře s koňmi, na které má chlapeček alergii. „Ale za rok, za rok už opravdu pojedeš!“ hřmí rodič a ořezává pastelky.